Úvaha předvolební: Co s tou pražskou ostudou?!!



Praha Smíchov nádražíMoje jediná cesta vlakem probíhá na trati Praha - Plzeň. Mám ji ráda. Za prvé mě v Plzni čeká milé setkání s částí rodiny a za druhé vede trať krásnou krajinou. A také za třetí - rychlík jezdí každou hodinu. Tím jsem odbyla tu lepší část. Teď přijde hrůza. A že je! Smíchovské nádraží!!!

 

 


Na internetu jsem se před nějakým časem obdivovala velkolepým plánům vybudování rezidenční čtvrti namísto ruin industriální zóny nad nádražím. Hm. Pěkné. Ale nemělo by se něco dřív udělat s největší ostudou hlavního města? Pochybuji totiž, že může v Praze existovat větší ohavnost. A taky pochybuji, že si některý z pražských primátorů či radních udělal někdy výlet na tuto ohavnou část Smíchova.


Vždycky mě maximálně vytáčela otázka, tak příznačná pro minulý režim: Co tomu řeknou cizinci? Cítila jsem v tom projev služkovsko - lokajské mentality: copak my, my ledacos sneseme, ale jak k tomu přijde chudák panstvo? Dnes by mělo zaznít – jak dlouho to ještě máme snášet?!


Takže než začne příjemnější část cesty, je nutno projít peklem.


Barvou ďáblovou je údajně šedá a právě tak působí budova a okolí. V zimě bývá šeď oživena žlutými stružkami na rychle černajícím sněhu, neboť veřejné záchodky jsou v nedohlednu. A i kdyby v dohlednu, kdo by se namáhal? Z čehož plyne, že k peklu rovněž patří zápach. Toho si bohatě užijete! Nádraží je totiž útočištěm bezdomovců a nešťastníků. To vás zkrátka osloví podivná, zdevastovaně působící existence s tím, že byla právě propuštěna z nemocnice a potřebuje se dostat domů k mamince, která pro ni pláče v Olomouci. Leč nemá ani korunu. Přiznávám se, že jsem jednou podlehla a věnovala jsem existenci padesátikorunu. Dostalo se mi díků ve formě označení za zvíře, jemuž jsou v mládí amputovány rohy. A to jsem, hlupačka, zcela přehlédla, že řeč existence postrádala sebemenšího náznaku olomóčtiny. A ještě hůř, že zdevastovanost existence rozhodně nebyla způsobena pobytem v nemocnici, nýbrž docela obyčejným absťákem.


Takže pokračujeme v cestě a jsme v hale. Nóóó, ve srovnáním s ostatními prostorami je s přimhouřenýma očima snesitelná. Ale nebojte se, teď to přijde: cesta na nástupiště. Dolů po schodech, ovšemže ne pohyblivých. Sejdete a opět cítíte potřebu roušky, nejlépe napuštěné silnou kolínskou. Nehledět napravo nalevo, přetrpět, bude hůř. Schody k nástupištím. S batohy a zavazadly stoupají jak otrlí Čecháčkové, tak různě otrlí cizinci a co je čeká nahoře? Špína, a navíc předchozí šeď ztmavla do antracitu.


Vlak! Vysvobození! A tebe, Pražáku, čeká... jo, to budeš zírat! Plzeňské nádraží, nádražní ráj.


Zpáteční cesta je tedy naopak z ráje do inferna.


Howgh!

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB