U knihovny s Petrem Bílkem: O smrti a utopiích


Ilustrační foto: Janko Ferlič, UnsplashNejlepší české básně v melounovém cukru a neslýchaný svět po katastrofě.

 

 

Nejlepší české básně 2018 (Host 2018/ editoři J. H. Krchovský, Ondřej Hanus)

Takový zástup básníků! Je v množství síla? Je v dešti každá kapka jiná a jak se to pozná? Je lepší lišit se, anebo splynout? Proud otázek nad nejnovější antologií tradiční řady je až pěnivý, odpovědi na ně by mohly být pádné, ale buďme opatrní a pěstujme smysl pro detail. V českém básnictví dneška se stejně jako ve francouzském už na rýmy kašle. Slova se zbavila svěrací kazajky formy a odešla s úlevou do civilu. Někdo si nasazuje klobouk, někdo nosí dredy, ale šlapat na koturnech parnasistů se nechce nikomu. Z přírody žádné velké inspirační vichry nevanou, to spíše se loví v dětství a v citových traumatech. Lyrika milostná vášní nekypí, je ztlumená a tichá, zato se dost veršuje o smrti. „ta smrt byla hladká na dotek“

 

Patrik Ouředník: Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem (Torst 2010)

Je to něco na způsob komentované antologie ze světové utopické literatury, v níž se originální texty spíš převypravují, než přímo citují. Panorama začíná u Izajáše a Homéra a pokračuje přes Platóna, Vergilia, Augustina, Mora, Rabelaise, Campanellu, Bacona, Cyrana de Bergerac, Defoa, Swifta, Rousseaua, Voltaira, Casanovu, de Sada, Saint-Simona, Andersena, Dostojevského, Strindberga, Verna, Wellse, Zamjatina, Čapka, Huxleye až k Orwellovi, Bradburymu, Ajvazovi a Ouředníkovi. Autorovi se daří neztratit v tak obrovském množství materiálu a při zachování až encyklopedické důslednosti nepřestat sledovat základní směr úvahy o povaze uspořádání lidské společnosti. Vášeň k antikvitám dokáže být krutě aktuální.

 

Richard Brautigan: V melounovém cukru (Argo 2018/ překlad Olga Špilarová)

Čtvrté vydání beatnické klasiky svědčí o tom, že tahle knížka se pořád čte. Napsaná před půl stoletím dokáže pěnit dny stejně jako obdobně hravá próza Borise Viana. Dá se předpokládat, že oslovuje dnešní ctitele fantasy, i když její fabulační libovůle je daleko podvázanější než nekonečné epické toky, jaké známe ze současnosti. „V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly.“ Tato věta jistě patří k demonstračním incipitům v nejednom kurzu tvůrčího psaní. Nevzrušená odtažitost popisu všedních činností kontrastuje v textu se sugerovanou lepkavostí scenérie, v níž se postavy pohybují, leč autor o svézákonnosti svého světa dokáže přesvědčit. Brautigan dociluje toho, že uvěříme, že psaní je tvůrčí akt.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB