Advent a dva muži



osmy den ilustraceSexuolog, filmový teoretik, malíř a psychiatr Ivo Pondělíček oslavil letos v létě devadesáté narozeniny. Před dvěma lety jsme spolu pořizovali rozhovor pro Literární noviny v čase adventu. Tehdy jsme se v redakci rozhodli označit jeho knihu Labyrinty duše & Bída psychologie za knihu roku. Pan Pondělíček vzpomínal na svého přítele a kolegu Zbyňka Havlíčka. 7. ledna příštího roku to bude padesát let, co Havlíček zemřel na leukémii ve svých sedmačtyřiceti letech.

 

 

V pokoji s malířským stojanem a plátnem jako vzpomínkou na dobu, kdy pan Pondělíček ještě pořádně viděl, se šeřilo a snášela se nostalgická nálada za časy, kdy se v Čechách psala poezie hodná svého jména. Hostitel vyprávěl o Havlíčkovi básníkovi, kterému za života nevyšla jediná sbírka a jehož hlas podle hostitelova názoru vysoce přeznívá to, co kolem nás dnes proudí. A právě tehdy se shodou okolností objevila na světě Veškerá poezie, skoro sedmisetstránkový soubor Havlíčkových básní.


Veden magnetickou rukou náhody v soumračném odpoledni, kdy jako by se oba tyto adventy skloubily, byl jsem dostrkán k polici v knihovně a bez záměru jsem sáhl na nejbližší svazek. Otevírám a čtu: „Dlouhotrvající dělostřelecká příprava aby mohl projít jeden anděl s holýma rukama/ Padesát slohů a tisíce polemik aby mohla zazářit jediná báseň/ Těžká voda slov celé kredence významů několik nových hraničních oborů/ Pro jednu nahou a milostnou pravdu..." Kerč, konflikt zájmů, vracení dotací, Praha plná špionů, vražedné náledí, cesta na Krym, vybuchují kolem mne mediální granáty a nic nevyjadřuje výstižněji mé pocity než tyto verše Zbyňka Havlíčka. Naše skutečnost přestává být konkrétní. Psychotropní plyny naší komunikace rozmývají hrany událostí a narkotizují naše prožívání. Nevíme, co se stalo, ale máme vtíravou potřebu to komentovat. Jsme prostě závislí na plynulém přísunu obrazů a slov, bez nichž bychom se obešli, protože jsou neužitečné, ale ze kterých jsme ochotni stavět své životy. Naše prožívání je balastní. Hledáme autenticitu, a současně se jí panicky bojíme, protože autentická je jen naše samota tváří v tvář světu a nezištný milostný cit, které nemáme sílu a odvahu snášet. Snazší je se obelhávat nebo přehlušit ukrutně zábavným humorem. Kdyby média ve svém zpravodajství komunikovala jen to, co skutečně vědí, atmosféra by ztichla. Zatím je však ovládá etika hypnóz. Upřený zrak hypnotizérů slídí po závadném chování svých obětí a sugeruje jim správnost činů, žádoucí ctnosti ovládaných. Touží nás řídit mantrami mediálních koledníků.


„Vedl spořádaný život mezi dvěma ženami," vybavuje se mi Pondělíčkova vzpomínka na přítele. Jsou chvíle, kdy smrt odstupuje, aspoň na chvíli se skryje za oponu a nechává prolnout životy, jichž už není, s těmi žitými. Nebývá jich mnoho, o to šťastnější jsou. Seděli jsme v tom vinohradském bytě a proti oknu jsem najednou tušil siluetu mužské postavy s vousy na tváři. Jako by říkala: „Tolik lidí stárne a nelze se zachytit hvězdy/ Tolik lidí stárne bílé obláčky stoupají/ Plynou a stoupají jak hodiny/ Na moři soucitu" Zbyněk Havlíček vlastní rukou.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB