Cestou ke hřbitovu



osmy den ilustraceDía de los Muertos patří prý k nejvýznamnějším svátkům roku v Mexiku. UNESCO uznala tento způsob oslavy mrtvých za nehmotné dědictví lidstva. České Dušičky se s touto katolickou slávou s kořeny v předkolumbovské době rozhodně netouží srovnávat, u nás jde o takový „svátek z nutnosti a přímusu". Čeští velvyslanci kvůli nim nikde ve světě nevidí důvod pořádat recepce, jako je tomu v mexickém případě. Žádné speciální cukroví se k památce zesnulých neváže, nezdobí se domácí oltáře.

 

 

Češi cítí povinnost vydat se na hřbitov, kde spočívají jejich předci, přinést věnec, kytku a svíčku. Tím věc hasne jako plamen ve větru. Žádné srocování, žádná procesí, žádná pompa. Smrt je v Čechách civilní osoba. Stejně jako fízlovi je lepší se jí vyhnout.


Halloween se jako zápaďácká šik tradice pokouší u nás už skoro tři desetiletí načechrat podzim na přelomu října a listopadu. Milují jej hlavně děti. Převlečky, zmalované tváře a vyřezávané dýně nemají na první pohled nic společného s chmurou umírání a pozornost matek a paní učitelek je tak nějak pečlivější v ty dny. Žlutý exokarp dýňové bobule pak někde švidrá za oknem, jinde klimbá na předzahrádce, místo aby se jeho endokarp proměnil v kuchyni na krém. Se smrtí to moc nesouvisí, snad jen že se asociuje při dobré řezbářské úpravě lebka.


Sdílené zvyky a rituály spolutvoří kulturní identitu lidského společenství. Jejich přebírání a výpůjčky se v dnešní době stávají charakteristickou vráskou modernity a přispívají k rozkolísání odpovědí na otázku, kdo jsme. Za sto let existence novodobého státu dovedli Češi svou etnolingvistickou solidaritu k absolutnu. Snad jen Romové a Vietnamci ruší uniformitu naší společnosti. Přesto je viditelné ono ošívání se, když je třeba jasně formulovat, jakým smyslem je nadán stát jménem Česká republika. Mnoho dobře míněných odpovědí se letos proměnilo ve frázi. Nakonec se jako nejvýraznější česká zásluha na světě jeví to, že přispíváme ke globální etnodiverzitě. Kdyby první světová válka skončila vítězstvím Německa a Rakouska-Uherska, Češi by se ocitli na seznamu ohrožených druhů.


TGM a jeho společníci se stali zakladateli státu, jen když splnili jeden nezbytný předpoklad. Přesvědčili vítězné mocnosti, že existuje národ, který si svůj stát zaslouží. Budovat stát bez národa nejde. Jak ukázal následující vývoj, národní společenství vzniklé jako fikce neodolalo náporu reality. Nejprve historie odloupla z těla Československa na mapě německé Sudety, pak rusínskou Podkarpatskou Rus a v konečné fázi se pro sebe udělali i Slováci. Letos víc než kdy jindy máme příležitost ponořit se do dušičkového přemítání o předcích a najít tradice, jež k nám promlouvají něčím zásadnějším a nosnějším, než je pouhá čeština. Jazyk je pouto, ale nesmějí se z něj stát pouta. Stačí, když si do nekonečna jako národ budeme připomínat, kdo nám a jak ošklivě v minulosti ubližoval? Pocit křivdy je tmel, ale současně se v něm hřejí vejce, ze kterých se líhne pomstychtivost. Zvláštním znakem našeho případu je to, že touha po pomstě nemá většinou tendenci směřovat k sousedům mimo území státu, nýbrž vybít se pěkně na domácí půdě. Kdybyste chtěli konkrétní příklady, podívejte se na seznam laureátů prezidentských vyznamenání nebo upřete pohled na to, jak se u nás uzavírají politické koalice.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 02 Listopad 2018 14:26 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB