Slepota bublin



osmy den ilustraceVýzkumy společnosti Gallup dokládají ohromný pokles důvěry v instituce v USA za poslední půlstoletí. Britská autorka Rachel Botsmanová ve své knize Komu se dá věřit? k tomu dodává, že podobná tendence se týká i Velké Británie a vůbec západoevropských států.

 

 

„Z věkových skupin jsou nejvíce pochybovační mileniálové (lidé narození mezi roky 1978 a 1999 – pozn. autora). Podle výzkumu Politického institutu Harvardovy univerzity z roku 2015 nevěří 86 % mileniálů finančním institucím. Tři čtvrtiny ,někdy nebo nikdy' nevěří, že federální vláda jedná správně, a zarážejících 88% ,někdy nebo nikdy' nevěří médiím." Když se Botsmanová snaží najít důvody tohoto odlivu, píše: „Existují tři klíčové, částečně se překrývající důvody: nerovnost v zodpovědnosti (někteří lidé jsou trestáni za pochybení, která jiným procházejí), úpadek elit a institucí (v digitální éře se zplošťují hierarchie a oslabuje se důvěra k expertům, bohatým a mocným) a segregované názorové bubliny (žijeme ve svých kulturních ghettech a neposloucháme hlasy ostatních)."


Neřekl bych, že míra nedůvěry je v České republice kvantitativně stejná (například i o prázdninách sledovalo televizní zpravodajské relace denně v úhrnu přibližně dva a půl milionu lidí), nicméně rovnoběžný trend se dá zpozorovat. Patrně ještě sice nemůžeme tvrdit, že devět z deseti Čechů nevěří médiím, leč sestupná tendence v poslední době akceleruje s tím, jak se naší mediální scény zmocňují domácí oligarchové a vlivní mocenští hráči. Odborově ani nějak jinak neorganizované novinářstvo prokazuje v této situaci zvýšenou míru pružnosti a přizpůsobivosti. Z hlídacích psů demokracie se stávají domácí mazlíčci štěkající jen na ty, na koho ukáže prst pána. Matka Kuráž se nemá ve zplundrované mediální krajině čeho chytit a profesní standardy novinářů tají v žáru peněz.


Zůstaneme-li při sledování důvěry pro tuto chvíli u médií, musíme si říci, co je předpokladem toho, že lidé novinám, časopisu nebo televizní stanici začnou věřit. Ten předpoklad se jmenuje reputace neboli česky dobrá pověst. Buduje se na základě zpráv, komentářů a analýz, které se v minulosti ukázaly jako pravdivé, korektní nebo nezaujaté. Tento proces však vyžaduje dostatek času na jedné straně a ochotu pamatovat si na straně druhé. Oba tyto faktory jsou dnes u nás bohužel deficitní. Ve společnosti, která fetišizuje rychlost, okamžitost a snadnost, pojem tradice nic neznamená. Tradice je postavená na úsilí, vytrvalosti, sebedůvěře, a tudíž důvěryhodnosti.


Ti, kdo dnes posílají tradiční média do kouta, netuší, že se na internetu stávají obětí tzv. efektu filtrové bubliny. Botsmanová jeho fungování ukazuje na příkladu britského internetového aktivisty Toma Steinberga. „ ,Aktivně na Facebooku hledám lidi, kteří slaví vítězství brexitu,' napsal. Pátral však marně. Algoritmus patrně předpokládal, že o takové věci nemá zájem. ,Filtrová bublina je tak silná a sahá tak hluboko i do věcí, jako je facebookové vyhledávání, že nemůžu najít nikoho, kdo má radost. A to přesto, že víc než polovina země dneska evidentně slaví a že se aktivně snažím najít, co o tom říkají.'" Internetové prostředí velmi vynalézavě pracuje s faktem, že chceme číst a poslouchat někoho, kdo má stejné nebo podobné názory jako my. Chceme být utvrzováni s tom, jací sami jsme.


Neocitli jsme se, jak se nadšeně předpokládalo, na obrovské elektronické agoře, kde se střetávají názory nejrůznějších jedinců, societ nebo etnik, nýbrž právě naopak jsme zacyklováni do ulit vlastních stereotypů a předsudků. Jednoho dne budeme ještě rádi, že budeme moci sáhnout po staré dobré revue, kde si přečteme články autorů nestižených slepotou bublin.

 

Čtěte související: Manipulativní potenciál moderních médií je děsivý

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 12 Říjen 2018 15:08 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB