Pulitzerova cena, nebo sprosté dno?



osmy den ilustraceVedl jsem podruhé kurz tvůrčího psaní v Paříži. Stejně jako poprvé to bylo na počátku září. Mívám ve zvyku zvát k rozmluvě s účastníky nějaké zajímavé osobnosti, které by obohatily dojmy z města. V naší kreativní noře v Latinské čtvrti se tak letos objevila česká muzikoložka dlouhodobě působící na francouzských vysokých školách. Od zasvěceného expozé o Janáčkovi jsme přešli ke zvukové tváři měst. Temperamentní návštěvnice pak odešla s Literárními novinami v kapse. Po návratu do Prahy jsem našel mail, který mi poslala. Napsala, že naše noviny ji překvapily šíří témat. Je podle ní vidět, že nejsme odkázáni na žádné institucionální finance, že jsme nezávislí. A připojila svůj pocit, že u nás na rozdíl od Francie nepanuje cenzura. A to mě zaujalo.

 

 

Pojem cenzura se dnes používá v nejrůznějším smyslu. Málokdo má při tomto slově před očima c. a k. rakouskou úřednickou práci, natož praxi předběžných konfiskací na základě zákona na ochranu naší první republiky. Nemyslí se přitom ani na nejrůznější podoby ostrého dohledu totalitního. Do hry se dostává spíše autocenzurní kontrola názorů vyvolávaná obavou z následných postihů ať už autora osobně, či média jako nosiče jeho prohlášení. Aktuální zabarvení pojmu cenzura se ocitá velmi blízko dalšího pojmu, a tím je politická korektnost. Takto zrozené dvojče má pojmenovat situaci, kdy mysli novinářů, politiků a vůbec lidí veřejně působících ovlivňuje soubor víceméně nepsaných pravidel, jak má vypadat publikovaný text, nebo imaginární seznam témat, jež jsou tabu, i těch, jež je žádoucí frekventovat. Některá tato pravidla dospěla i v demokratických státech až k zákonné formulaci, například jde o hanobení rasy nebo šíření názorů potlačujících svobodu jiných. Častým a výživným bodem v debatách o současných médiích je cenzura ekonomická, jejíž chapadla jsou prý všudypřítomná, ale málokdy viditelná při činu. Náš svět je tak složitý, že všechna tato propojení mohou jít nakonec k čertu. Příklad?

 

Americká mediální parta BuzzFeed se v roce 2017 rozhodla uveřejnit pětatřicetistránkovou neověřenou zprávu soukromého agenta Steela o Trumpově údajném napojení na Rusko. Reportér britského listu Guardian Luke Harding ve své knize Tajná dohoda píše, že se tím na internetu vytvořil „největší poprask v amerických dějinách zveřejňování textů“. Kromě toho se tu dočteme: „Mezi zavedenými mediálními subjekty vládla k rozhodnutí firmy BuzzFeed tento materiál zveřejnit silná nechuť.“ Je třeba dodat, že všichni z branže Steelovu zprávu znali a nešetřili energií na její ověření vlastními prostředky. Mainstream však váhal, protože nesdílel názor BuzzFeed, že Američané si udělají vlastní názor a že povinnost informovat veřejnost má prioritu. Harding popisuje okolnosti publikování a reakce na ně. Nemá jednoznačný názor, jen konstatuje: „Studenti žurnalistiky budou bezpochyby věčně přemítat o tom, zda rozhodnutí firmy BuzzFeed uveřejnit neověřený materiál bylo správné, či spíš zavedlo žurnalistiku na sprosté dno.“ Otázka tedy zní: Je korporátní ustrašenost jednou z podob cenzury, nebo naopak brání konstruování politických spiknutí a mocenských manipulací? Fascinující je na světě médií právě to, že odpověď neexistuje.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB