Paříž, samá Paříž




osmy den ilustraceKolikrát jsme přešli Seinu, nikdo z nás nepočítal. Od pondělí do pátku to mohlo být aspoň desetkrát. Od Chatelet k fontáně na bulváru Saint Michel a zpátky. Na obou koncích mostu Saint Michel vrtají něco ve vozovce, žlutočerná omezení jsou nejen tady, ale všude po městě. Muž v koši na konci jeřábního ramene visí nad hladinou a proklepává kameny v mostní konstrukci. Mosty jsou dneska zřejmě všude problém. Padají nejen v Janově, ale i mezi státy a lidmi. Jako by elektronicky sešněrovaný svět přestal dbát na newtonovskou fyziku a ona se mu začala mstít.

 

 

Tělesa nás varují: Bez nás to nepůjde! Hmota nepřestala být hmotou a prostor není iluze, můžeme jej překonat, ale nikdy zrušit. Jen avignonský most si může dovolit vést nikam a skončit v půli řeky. Už tři sta padesát let mu to lidé trpí. Leč Seina není Rhona a Paříž není Avignon. Paříž je město dlouhých architektonických perspektiv, vzdálených cílů a atlas mostních anatomií.


Od autobusového nádraží Bercy Seine vede ke knihovně Francoise Mitterranda přes řeku lávka nazvaná po Simone de Beauvoir. Je jen pro pěší a četné běžce. Připomíná křivku s amplitudami, něco jako grafické znázornění střídavého proudu. Ocelová kostra nese dubovou mostovku a klene se nad řekou od roku 2006. Pravé úhly strohých horizontál a vertikál moderní knihovny, které provokují chodce, aby zlomil jejich nepřístupnost, se ani na vteřinu neblíží pražskému Kaplického projektu. Je tu studeno, i když pálí slunce. A liduprázdno.


Účastníky kurzu tvůrčího psaní sem však bohužel hned po příjezdu z Prahy nemohu s kufry tahat. I cesta přes park do metra pro ně bude po dlouhé cestě dost nepohodlná. Ano, tvůrčí psaní v Paříži. Co je to za nesmysl? Každý si pod tím představí něco jiného. V Akademii Literárních novin jsme to zkusili už podruhé. Úspěch starý tři roky nás přesvědčil, že se nemusíme bát a že při troše štěstí se věc může podařit znovu. Ve skupině jsou tentokrát studenti i důchodkyně, oděvní návrhářky i terapeutka. Co si s nimi počnu? Vrtá mi hlavou, když si je prohlížím ve vagónu metra.


Pod mohutným a stařičkým trámovím domu v Latinské čtvrti se při prvním sezení sborem předhánějí v autorské skromnosti, nezkušenosti a je z nich cítit počáteční nejistota. Co nás čeká? To bych taky rád věděl. Druhý den ráno mi předčítají, jak na ně zapůsobilo město. Nevím, kdy stihli své texty napsat mezi večeří, blouděním po Paříži a popíjením v kavárnách. Ale neuvěřitelné se stalo skutkem, jak by napsal Bohumil Hrabal. Předvádějí neotřelé nápady, nečekané příběhy, humor. A já najednou cítím, že to bude dobré. Tady se kladou mosty od jednoho k druhému, v tomto lidském prostoru rezonují příbuzné emoce, kuřátko solidarity naklovává skořápky nedůvěry. Město jim nabídlo klíč, aby se alespoň pootevřeli. Mají možnost soustředit se na svou hlavu a zjistit, co jí dluží. Jde o to zklidnit dýchavičnost turistů a zapomenout na bedekr. Chodit po městě, dívat se a hledat v sobě.


Právě přestalo drobně pršet, když nás velvyslanec Petr Drulák uvítal na terase české ambasády. Kolem dokola jen Eiffelova věž a Paříž, samá Paříž. Bylo to dobré.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 15 Září 2018 07:54 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB