Vážený pane Kohoute,




osmy den ilustracedevadesát let. Dožil jste se věku, který bývá dopřán málokomu. Svým životem jste nasál téměř celé to století, o kterém se tvrdí, že svou dramatičností nemá v dějinách obdoby.

 

 

Prošel jste jím ne jako trpný svědek a pasivní oběť poměrů, nýbrž jako aktivní a iniciativní strůjce klíčových situací, jejichž intenzita zla i dobra je učinila součástí paměti společenství a tkala z nich síť dějin. Váš talent byl nadán sebevědomím nejen co do obratnosti literární, nýbrž rovněž ve schopnosti vyzařovat osobnostní magnetismus do veřejného prostoru. Sám jste se dokázal, patrně nevědomky a instinktivně, režírovat a scénovat tak, že jste se zpravidla objevoval na patřičných místech dějů a v čase, jenž jim propůjčoval rozměr překračující privátní zážitek. Víte tedy, jak určující pro vnímání a posuzování druhého člověka jsou okolnosti a nálada, v jaké zaslechnete poprvé jeho jméno.


Nepatřím ke generaci, jež se s vašimi ranými budovatelskými verši setkávala už ve školních lavicích. Vplouval jsem do života až po první vlně revolučního paroxysmu. Je to přesně půl století, co jsme s vyvalenýma očima v lavicích vyškovského gymnázia četli váš komentář ke vzpomínkám Josefy Slánské. Tehdy se Literární noviny jmenovaly Literární listy a svědectví o zvěrstvech procesů v podání manželky bývalého a už popraveného generálního tajemníka přinášely na pokračování na svých stránkách. Jaro zázraků se ale valilo dál: sedíme se třídou v brněnském Divadle bratří Mrštíků a na jevišti třeští Stanislav Zindulka ve vaší hře August August, august, slastně mrazivá záda a hlava plná nadšení ze svobody.


Dvorek před pražskou Violou není zrovna jeviště světa. Často jsme se tam na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se spolužáky z fakulty tlačili v houfu před mříží střeženou legendárním Jindříškem. Uvnitř bývalo plno, zněl odtud jazz a dovnitř se dostal jen někdo. Jako nůž máslem jste se ženou prošel davem a úslužný dveřník beze slova odemykal a lačně si z krabičky, kterou jste mu nastavil, když jste jej míjel, vyhrábnul několik amerik. Tomu se nedalo konkurovat.


Zhruba o dekádu později slyším na Hlasu Ameriky váš sugestivní plaidoyer za nemocného Václava Havla a za jeho propuštění z vězení. Z téže stanice hltám vyprávění Josefa Škvoreckého o vaší cestě do Ameriky s Milanem Kunderou. Jindy se zase dovídám i o dalších vašich eskapádách. Rozsah vašich divadelnických, literárních i politických aktivit během rakouské periody je udivující. Ta úctyhodná životaschopnost v kulturním slova smyslu je podmíněna hybností intelektu taženého energií, pro niž je píle zbytečné slovo. Zpětný pohled má však tendenci zeslabovat vliv dobového mentálního nastavení, a proto zahlédá v některých aktech záblesky hysterického počínání a jistý sklon ke klaunství.


Vloni jsem vás ve Viole viděl znovu. Přišel jste na setkání ke stoletému výročí existence Literárních novin. Prohlásil jste tehdy, že se celý život omlouváte, a své pokání jste tentokrát rozšířil o omluvu za nominaci jednoho z jejich předcházejících šéfredaktorů.


Celá vaše osobnost je pro ni uzpůsobena a volala po účinkování na agoře. Je paradoxní, že právě v etapě národního života, kdy se její prostor svobodně otevřel, jste si přikázal skromnost a omezil jste se na komentář. V politické třídní knize máte absenci.


Děkuji, že jste zachoval Literárním novinám přízeň, a omlouvám se za nesoustavnost svého narozeninového oslovení.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB