Sté léto bez císaře




osmy den ilustraceA Karlovy Vary zase žijí filmovým festivalem. Říká se koneckonců, že Karlovy Vary žijí jen filmovým festivalem. Už přes půl století. Jinak se v nich celoročně potuluje po ulicích nuda. Bývá tomu tak i jinde v České republice, že náměstíčka zejí prázdnotou.

 

 

Nejsme prostě exteriérový národ na rozdíl od obyvatel jižních cípů Evropy. Nedopřáváme si na veřejných místech ten věčně proměnlivý a věčně stejný spektákl, kdy jedni civí na druhé a druzí se jiným předvádějí, aby se viděli v jejich očích a výrazech tváří. Šermířské minisouboje pohledů na veřejnosti a vteřinové jizvy po nich nedošly u nás do toho stadia, kdy neodmyslitelně patří do arzenálu technik zvaných savoir vivre. I zahálčivé nedělní promenády, jak je znala první republika, opustily dnes lidská sídla, bublinky vyšuměly ze starých vín a zbyl nakyslý nálev poloprázdných náleven, rmutné zevlování s mobilem v ruce a závislost na bicyklech a sekačkách. Letošní pokus Sokolů poctivě svázat přetržený provázek historie svým sletem působí dojemně právě svou mimoběžností.


Rozmarná léta v říčních lázních se odstěhovala do fikčních světů literárních děl a místo nich se do módy dostala zapařená road movie zaklesnutá v kolonách směrem na Balkán. V minulém režimu býval u nás rytířem léta kombajnér, dnes by se jím rád stal osmahlý manažer svižně se ohánějící grilovacím nářadím. Podíl na zajišťování patřičných nutričních hodnot je spojuje a značkuje místní životní prioritu z protilehlých stran. Léto víc než jiná roční období je toho dosvědčivým časem. Prstem ukazuje na tělesné formy, které, ač je to proti veškerému zdravému rozumu, vládnou stále ještě schopnostmi samopohybu. Bývám pln obdivu, když občas zahlédnu spoluobčany, jak hrdinně bojují s fyzikálními zákony a vposledku je překonávají heroickou chůzí golemů.


Ubývá včelích rojů, zato se letos rojí osmičky. Sto let republiky. Československé? České? No prostě naší, řeklo by se. Komplikací už bylo dost. Sté republikánské prázdniny. I když... Ono jich tak úplně sto republikánských taky nebylo. Další důkaz toho, že v našich krajích se nesmí brát všechno doslova. Puntičkáři a detailisté jenom zbytečně vyrábějí problémy a zdržují. Sice není tak úplně jasné, od čeho by mohli zdržovat, ale zdržují. Rozvracejí dohody, na něž si lidé zvykli, a to je zlé, jak pak chcete hledat konsenzus. Na jedné straně jsme prý nesamozřejmý národ a Masarykův projekt samostatné republiky zkrachoval, na straně druhé je smyslem našich dějin naplňovat myšlenky humanity, demokracie a dokazovat životaschopnost a mírumilovnost malých národů.


Kdybyste měli pocit, že ani jedna z těch hracích karet v rukou intelektuálů vůbec nechce souviset se současnou českou politickou besídkou zvláštní školy, dal bych vám za pravdu. Výroky na základě výroků se kříží s výroky o faktech, zapomínané je připomínáno, jen aby to bylo rychle zapomenuto, co platí dnes jako nepřekročitelné, je zítra sto mil za námi. Napadlo mě u televize, že la poche je francouzsky kapsa, ale prý také pytel. Že by to bylo v pytli?

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB