O psech a lidech




osmy den ilustracePři cestách po pražských parcích mi připadlo najednou nápadné, že za psy rejdícími po trávnících vlají na vodítku většinou ženy. Zatímco mužské venčení se dá v zásadě rozdělit do dvou typů, ženy jako by tvořily jen jednu pestrou kategorii. Maskulinní psí doprovod je buď očividně senilní s mobilitou blízkou nule a tomu odpovídá i vzhled zvířete, nebo jde o svalovce, jenž nabízí k obdivu nejen své potetované bicepsy, ale i svižného psího atleta. Zaměstnaní muži středního věku asi většinou nemají kdy zevlovat v zeleni nebo sbírat exkrementy po chodnících.

 

 


Francouzský spisovatel Albert Camus si ve svých Sešitech poznamenal, že to, co člověk nejhůř snáší, je být souzen. Odtud prý koření připoutání k matce, k zaslepené milence nebo láska ke zvířatům. Bezdomovci a narkomani doprovázení houfem psů dávají klasikovi za pravdu. Ale co ty ženy? Že by se cítily ve společnosti ovládané mužským diskurzem natolik vystaveny kritice, že se podvědomě uchylují k němé tváři, která si nechává svůj názor pro sebe a je jí jedno, jak dáma vypadá? Myslím, že tohle hledání útěchy ze Zverimexu nemá jen jeden důvod. Ve hře je také touha někomu věnovat svou péči, s někým sdílet samotu, dávat času tvar pravidelnými rituály krmení a procházek, ukotvit něhu a vůbec mít rád někoho, kdo je pořád po ruce.


Česká psí populace svědčí o střídání mód. Éru čapkovských foxteriérů nepozorovaně nahradila epocha dalmatinů, jezevčíků a kokršpanělů a nyní přišla doba bojových plemen na jedné straně a snadno přehlédnutelných pidikuriozit na straně druhé. Přívrženci lidskoprávní agendy si chodí pro psa do útulků.


Spisovatel Arthur Koestler se vracel roku 1933 po ročním pobytu z Ruska a ve svých vzpomínkách popsal svůj šok z návratu do Evropy: „Na stáncích byly zahraniční noviny, knihy a časopisy; nástupiště a pokladny už nevypadaly jako bojiště a – co mě překvapilo nejvíc – každý člověk ve vlaku byl jiný, nebyly to už jen molekuly šedé amorfní masy. Byli zázračně živí, byli to jednotlivci, a někteří měli kupodivu i psa. V Rusku nikdo neměl psa – ale já jsem si to uvědomil až teď." Vlastnictví psa jako sociologicko-politický indikátor. Koestler nenapsal, že by v Rusku psi nebyli. Jejich vyhladovělé a zdivočelé exempláře jen nebyly vidět spolu s lidmi. Stála tu smečka proti smečce. Stupeň domestikace psího plemene ve společnosti, jak se zdá, vypovídá o povaze a kvalitě lidského života v ní. V devadesátých letech se například oblíbeným tématem článků v evropských magazínech stávaly smečky potulných psů v bukurešťských ulicích a potíže s jejich likvidací. Zmatená postkomunistická země si s nimi nevěděla rady stejně jako s dětmi fetujícími toluen v kanálech.


Máme tu známý řecký případ. Procesí místních psů proplétající se mezi stolky kaváren nemohou ujít zrakům turistů. Nic ovšem z jejich chování nenasvědčuje, že by trpěli hladem. Od nabídky suchého chleba se se špatně skrývaným opovržením odvrátí a rozhlížejí se po něčem onačejším. I to je zpráva o stavu řecké společnosti. Nebo ne?

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB