Neomezené údery Miloše Formana




USA, Velká Británie a Francie zaútočily na cíle v Sýrii. Prý omezený úder. Zemřel Miloš Forman.

 

 

Vybavily se mi ty strašlivě dlouhé řady vojáků pochodujících po letištní ploše a nastupujících do obrovských letadel. Nafouklé ropuchy polykají ve vzpomínce nekonečného hada lidských těl tolik potřebných pro válku. Válka je žravá, stráví svobodu člověka jako malinu, zotročí, na koho se podívá, nezastaví ji žádný zpěv vzdoru. Miloš Forman o tom natočil Vlasy. V Goyových přízracích pokračoval ve vizích toho, co dokáže zuřivá lidská agresivita, ono nikdy nekončící puzení oplatit ránu ranou, pomstít se za domnělou křivdu, ponížit protivníka a příteli nedopřát převahu, vzpurně dominovat, nechat svět režírovat svým sobeckým egem. Miloš Forman sledoval s ironií každodenní boxerský ring tupé průměrnosti a velmi zřetelně cítil, jak obludná může být malichernost, cítil tlak jejího planetárního zduření a ve svém posledním velkém filmu, v Goyových přízracích, dal najevo, že nemá o lidstvu iluze, že jeho pesimismus je na základě osobní zkušenosti s dvacátým stoletím skutečně hluboký. Miloš Forman poznal, že každá ideologie spolehlivě zatmí člověka. Miloš Forman věděl své i o tom, jak nesnesitelní jsou géniové těm, kteří úzkoprsou hamižností zaplavili svět jako bojovou chemickou látkou. Blbost je novičok a sarin dohromady.


Hoří, má panenko. V Čechách se rozkrádají tomboly evropských dotací a nad hlavou nám létají smrtící střely, ale nikomu to nevadí. Jako bychom si byli jisti, že na naše hlavy nespadnou. Jak dlouho nám to vydrží? Jak dlouho se nás to nebude týkat? Jak dlouho si vystačíme s tím, že „situaci monitorujeme"? Milionové a miliardové šunky mizí pod stolem, ale nás zajímá jen to, že na ubruse zůstaly skvrny. Necháváme si odvádět pozornost titěrným poskakováním politických loutek na přenosném papundeklovém jevišti České kotliny a ani nevypískáme šašky do omrzení breptající mantry o referendu. Jediné smysluplné referendum by přitom bylo o tom, zda Česká republika má mít moře, nebo ne. Nebojme se tuto otázku nechat rozhodnout lidu! Miloš Forman měl odvahu kopnout do takových kulis, pojmenovat tupost, svléknout své současníky donaha a podívat se na jejich svět čistým pohledem dětské naivity. Taking off. Neprávem zapomenutý film.


Kde pořád brát tu vášnivou touhu chtít být svobodný v blázinci? Létat nad kukaččím hnízdem, vzdorovat marnosti za každou cenu, nasadit se celý, i když vím, že to bude zbytečné. Miloš Forman šel za svým snem navzdory. Navzdory režimu, navzdory obecnému vkusu, navzdory malosti, navzdory zdravému rozumu. Jenže pravé zrcadlo toho, kam došel kluk z Čáslavi, nenabídne New York ani Hollywood. Tam totiž nikdo neviděl, odkud vyšel. Tam nikdo nemá v ruce nic, čím by se dala změřit skutečná velikost pouti. To měřítko máme v oku tady, v Čechách. A proto je naší povinností vydat počet. Chce-li se člověk dovědět, čeho v životě dosáhl, měl by se zeptat svých bývalých spolužáků, těch, se kterými hrál kuličky.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB