V čítárně u zoofila

 

osmy den ilustraceSedím v klubové místnosti jednoho pražského tenisového oddílu. Vnuk má individuální trénink, on říká individuálku. Čekám na něj, čta. „Svár obviňovačů a omlouvačů.

 

 

Sebevědomí těch odsuzujících se obejde bez jakýchkoli argumentů, bez odůvodnění toho, proč někoho z něčeho viní. Svolení někoho obvinit jim dává jejich suverénní pocit. Vina neplyne z toho, co se odehrálo, nýbrž z pocitu, který události aktéři přisuzují. Takto se dostává otázka viny (nebo neviny) za hranici racionální diskuze, neboť pocit (být v právu, nebo naopak setrvale pociťovat svůj život jako bezpráví, jež páchám) předchází jakoukoli rozumovou úvahu, třebaže stanovuje její vlastní rámec. Rozum pouze ex post odůvodňuje to, co se odehrálo. Tento mechanismus, v němž pocit je arbitrem sporu, můžeme v současné době nalézat v celé řadě společenských jevů (imigrace, prezidentská volba atp.)."


Neunáhlete se, nechvalte české politology ani komentátory předčasně, na tak hluboký postřeh týkající se atmosféry v našem současném veřejném prostoru nepřišel žádný z nich. Citát pochází ze studie o románu Milana Kundery Oslava bezvýznamnosti a jejím autorem je literární vědec Jakub Češka. „Pepiků, pocem!" Zvedám zrak od rukopisu, ale kromě slečny za barovým pultem je místnost prázdná. Tak čtu dál: „Ne snad že by historie ztratila svoji realitu, nýbrž je zcela překryta fragmentalizovanými, malichernými a zcela iracionálními starostmi lidských bytostí." Roztomilý dupot malých kopýtek, dvě černá kůzlátka jsou pod stolem a už mi žužlají tkaničky u bot. Vnukův batoh jim taky docela chutná. „Oslava bezvýznamnosti takto nabízí podobu znicotnělé historie, která vede k znicotnění lidských motivací, a tudíž také k iracionalitě a nepředvídatelnosti lidského jednání." A co teprve kozího! Přecházím dál k popisu přátelství autora s postavami románu a slyším měkce koketní dívčí: „Čáááu." Tak na tu bych se chtěl podívat. Sakra, znicotnění v praxi? Barmanka lomozí s kávovarem, jinak nikdo nikde. Varani za sklem terária přede mnou zarytě mlčí a lezou po sobě neslyšně. I záklon želví hlavy v bazénku v rohu je konstantní a bezhlesý.


„Smích pohlcuje význam, kde se naopak nesmějí, je všechno až příliš jasné, byť by se jednalo o nějaký chybně stanovený význam..." Mozek mi doslova rozpůlí hvízdnutí a skřeky hodné javánského pralesa. „Dej pokoj," křičí slečna od baru, ale uvězněný aktivista to bere jako povzbuzení. Nakloní hlavu na stranu, otevře zahnutý zobák a naslouchavě praví: „Halóóó..." Ptáčkům do ouška čtu: „Slouhové pravdy jsou ti, kteří se nezasmějí, ti, pro něž existuje pouze pravda, nebo lež. Jak se ale vypořádat s žertem? O jaký typ výpovědi se jedná? Jelikož se žertem vyvazujeme z tyranie smyslu, byla by otázka po jeho pravdivosti naprosto absurdní." Nezbývá mi než navštívit toaletu, abych nedopadl jako Kalinin v Kunderově románu, a vidím, že je jich tu plno, ptáčků barevných, ale akustický monopol drží jen tento extrovert. Ale vlastně ne. Nebyl tady dnes sám, kdo papouškoval.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 23 Únor 2018 15:01 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB