Koho budete volit?



osmy den ilustraceTato otázka přivádí kupodivu mnohé do rozpaků. Podle svého okolí soudím, že nejsem sám, koho český politický život staví teď už pravidelně před volbu, o kterou nestojí.

 

 

V parlamentních volbách loni na podzim jsem do poslední chvíle netušil, komu mám dát hlas. Nakonec jsem volil zlo tak malé, že nemá šanci ubližovat, i kdyby chtělo. Aktuální volba prezidentská je zase něco na tento způsob. Chtěl bych se pozitivně pro někoho vyjádřit, ale to bych potřeboval třetí možnost. Jako bych zasedl k partii na šachovnici, kterou jsem nerozehrál já, a teď se po mně chce, abych ji dokončil. Jsem odsouzen k taktice zadržování. Jak kvalitní je demokracie, když dávám svůj hlas někomu, koho vlastně vůbec nechci? Jistě, mám právo nevolit.


Jenže podle mého soudu neúčast na politickém životě společenství, jakým jsou občané státu, má dříve nebo později vliv na kvalitu vztahů, jež panují mezi lidmi jako jednotlivci. Ten vliv není přímý, zjišťuje se obtížně a neuplatňuje se pouze v jednom směru. Může jít například o to, že kritický postoj nezúčastněných k veřejným otázkám, ať se projevuje jakkoli razantně, se časem stává bezzubým. Nebo si lze všimnout, že zdaleka ne od včerejška se mluví o tom, že lidé se u nás stahují do soukromí a uzavírají své životy do rodiny či skupiny přátel, aniž by se chtěli nechat oslovovat problémy obce. Občan takříkajíc bez angažmá sklouzne časem mnohem snáze do pohodlné pozice lhostejnosti, přičemž případné společenské frustrace velmi snadno vybije kdekoli na internetu a sociálních sítích. Jak daleko je od aktivit na síti k činům v životě, poznal každý, kdo nahlédl alespoň trochu třeba do prostředí Facebooku. Domnívám se, že vzduch uzavřených skupin „přátel" se časem vydýchá a že osvětí předdigitální éry opět nabídne své půvaby.


Povinné volby už byly. Jednou se tak v našich zemích dělo na základě zákona, jindy zase fungoval faktický přímus vyvolaný přísným veřejným dohledem. Že momentálně existuje možnost beztrestně u voleb absentovat, je příjemné a chválím to. Přesto jsem této možnosti využil snad jen jednou nikoli proto, že bych se cítil tak silně vázán občanskou povinností, nýbrž proto, že považuji za slušné pokusit se ovlivnit něco, s čím budu opakovaně nespokojen a co tak jako tak budu stejně kritizovat. Ano, je v tom kousek masochismu. Soudě podle volební účasti v prvním kole prezidentských voleb, zhruba třetině mých spoluobčanů tato úchylka chybí.


Jdeme-li tedy k volbám a vyslovíme se pro svobodně zvoleného kandidáta, měli bychom podle mě pokorně ctít jednu důležitou zásadu. Dost se na ni v našich krajích zapomíná, podívejte se například na výroky, z nichž některé shrnujeme na straně 7 tohoto vydání Literárních novin. Je totiž krátkozraké ostrakizovat spoluobčany, již volili jinak než my. Zatím jde bohudík jen o verbální agresi, její vehemence však vzbuzuje obavy. Mějme na paměti, že v přítomnosti se v politice mýlíme všichni a že teprve budoucnost nám umožní, abychom případně říkali, že jsme měli pravdu.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB