Jsem v inkubační době

Email Tisk PDF

osmy den ilustracePřed měsícem mě pokousal pes. U nás na Zbirožsku žádný div. Tam pobíhají psi volně po vsi jako v Řecku. A tahle dvojka má svou proslulost.

 

 

Tuším, že jsou to retrívři. Hnědý a černý. V tandemu vyrážejí do vesnice a dál do polí a jejich divokost a vlající srst připomíná koně mongolských nájezdníků. Pán je venčí v toyotě. Chodit s nimi pěšky vůbec nemá smysl. Vypadají, že si rádi hrají. Obletují dětské party, ve společnosti jsou jako v kachním peří. Neublíží. Nedávno sice zchlamstli vnučce z kola výstražně pískajícího gumového papoucha, ale jinak jsou milí, jak tvrdí jejich majitelé. Říkáte, že bez dozoru pobíhající pes by měl mít košík? Zkuste to říct nahlas.
Odnášel jsem odpadky do kontejneru a plyšáčci si mě pochopitelně všimli. S pivaři před hospodou nebyla žádná zábava. Jediný, kdo se v tu chvíli pohyboval v dohledu, jsem byl já. Mlsně kolem mě začali kroužit v domnění, že bude sranda. Zklamal jsem je. Praštil jsem pytlem do kontejneru a vracel se se sluncem v zádech. Tlačil jsem před sebou dlouhý stín smutku, že už se zase vracíme do Prahy, a najednou už ne jen moje rachitická silueta. Valí se na mě dva stíny urvaných chumlů svalů a srsti. Oni mě chtějí povalit? Blesklo mi hlavou. Nestačil jsem zareagovat, hnědý mě dohnal a zuby mi cvakly zezadu na předloktí. Bolest? Zkuste si vzít kůži do kleští a pořádně zmáčknout.
„Jen ten pes očkovaný?" ptám se majitele. „Ano, včera a před rokem taky. On vás kousl? To ještě nikdy neudělal." „Tak to udělal teď," servíruju svou ránu. „No jo, vidím!" Myslíte, že by byla na místě omluva? Přinejmenším. Na poměry českého venkova jste moc útlocitní. Za pár minut mi na ruce naběhl otok jako ředkvička a taky tak pálil.
Už slyším, jak memorujete zásady, že jsem měl trvat na tom, že chci vidět psův očkovací průkaz, že zvíře mělo být zkontrolováno u veterináře, že jsem měl jít i já k lékaři, že by měl zasáhnout obecní úřad, neboť volné pobíhaní psů ohrožuje děti hrající si na návsi a vůbec kdekoho. Nic z toho se nestalo. Copak budu na sousedy pes a kvůli psovi je budu udávat? Vyžadovat dodržování pravidel a slušnosti se v Česku považuje za šikanu. Pomluvili by mě. Doktůrek nám tady bude radit!
Inkubační doba vztekliny je jeden až tři měsíce, ale může se prý při pomalém průběhu objevit i po roce. Tak až mě popadne vztek, napíšu do ústředí slušné stavební firmy, že v jedné jejich franžíze jim kazí pověst ukecaný nespolehlivec; nechám policejně předvést elektrikáře, který už léta nepřišel opravit vedení, jak slíbil; zfackuju každého, kdo do mě bude při nákupu narážet vozíkem; dám zatknout řidiče, kteří mě na dálnici předjíždějí zprava; poručím mučit majitelku zkrachovalé cestovní kanceláře, jež nám dluží peníze; budu vydírat bankéře, protože neplatí úroky a ještě si počítá poplatky; vystřílím spisovatele, kteří vydávají víc než pět knih za rok; donutím zbraní politiky nosit šaškovský nos a snad nakonec stihnu opásán vztekem odjet do Sýrie, protože tak zběsilého vraha tam ISIS ještě nemá. Je přece všeobecně známo, jak trvalá otrava vztekem končívá.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 28 Červen 2017 13:40 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB