Přiznám se k tomu

Email Tisk PDF

osmy den ilustraceDá se říct, že poměrně dost čtu. Konečně každý týden se na tomto místě zpovídám z knih, které jsem stačil zdolat.

 

 

Píšu stručně. Důvodem je to, že jednak nechci čtenáře připravit o čas, jednak se cvičím v tom, jak se vyslovit na malém prostoru, aniž by člověk předváděl, co se kde naučil. Kromě toho, co pravidelně* zveřejňuji, táhne mi hlavou nevyslovena jedna utkvělá otázka. Naléhavější bývá nad knihami beletrie, zejména české současné. Ta otázka zní: Komu a jak bych tuhle knížku doporučil a kdo by ji pak opravdu četl? V základu takového tázání je samozřejmě skepse vůči funkci umělecké literatury v současné společnosti a pochybnost o existenci relevantního publika.
Literární text s uměleckou ambicí je vzácná rostlina, jež potřebuje k životu ne zrovna skleník, ale přece jen specifické prostředí. Z historie víme, že publikované psaní vytvářelo ovzduší literárního života, půdu a atmosféru, která vznikala díky psanému slovu, ale současně další psaní podporovala. Aby autorovo slovo neumlkalo v regálu knihkupectví nebo knihovny, o knihách bylo potřeba mluvit. Dělo se tak na specializovaných učilištích, v klášterech, a než se rozvinula masová média, rezonovaly knihy v salonech. Knihy se rodí slepé. Teprve až je někdo najde, odkryje jejich poselství a dovede je k dalšímu člověku, začínají postupně chodit světem samy. Od člověka k člověku. Když se osvědčí u jednoho, dostávají doporučení k dalšímu. Jen výjimečně si lidé začínají něco s knihou náhodou. A začnou-li náhodou, s o to větší náhodou dočtou do konce. Platí, že čím víc se ve společnosti o knihách mluví, tím víc se pak čtou.
Ošidné však je si myslet, že mluvit o knihách a mluvit o autorech vyjde na stejno. Přesune-li se zájem ze sdělení na osobu jeho původce, odvádí se pozornost od podstaty. Dnes se tak zhusta děje, protože tento přesun akcentů jde ruku v ruce s celkovou tendencí současné společenské komunikace. Magnetizačními jádry, která přitahují naši pozornost, se stávají privátní stránky lidské existence, intimní psychologická problematika a vztahové excesy. Fascinace soukromím a vynalézavé scénování sexu dominují excitačním polím našeho zájmu. Většina lidí alespoň u nás se obejde bez zvažování pospolité dimenze svého života. Živý zájem o text knihy však tento rozměr automaticky má, protože se na subjekt obrací prostřednictvím jazyka, jenž představuje plod kolektivního úsilí a sdílený nástroj obcování v národním společenství. Subjektivně zakoušená zkušenost textu, jeho kvality či nedochůdnosti, znamená výrazný socializační moment. Je to jeden z paradoxů čtenářství. Ač o samotě a v tichu, sám, prožívá čtenář svou sounáležitost k lidem svého jazyka, sdílí emoci ze své přináležitosti nebo naopak ze svého vyobcování a odporu, přičemž i ten má nadindividuální rysy.
Jestliže si na onu nevyslovenou otázku odpovídám často, že právě čtenou knihu bych nedoporučil nikomu, může to v zásadě znamenat dvě věci. Zaprvé to může značit, že ve svém okolí nenacházím lidi, jejichž naladění by se případně mohlo sejít s povahou a formou textu. Zadruhé to vrhá světlo na vypracovanost, pronikavost a obsahovou bohatost díla, které mi nepřipadá dost závažné a přesvědčivé ve svém vyznění, abych jím obtěžoval své bližní. Přiznám se, že většinou vítězí ohleduplnost k bližním.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 20 Červen 2017 14:57 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB