Americké dýchání pod vodou

Email Tisk PDF

osmy den ilustraceVidím kolem sebe lidi radující se z výsledku prezidentských voleb ve Spojených státech amerických. Vidím kolem sebe ale i lidi zasažené smutkem z výsledku týchž voleb. Proč tomu tak je? Co se vlastně stalo?

 

 

Přesně vzato došlo k tomu, že na základě neproniknutelných pravidel splnilo simulakrum Trump podmínky pro to, aby mohlo být označeno za budoucího prezidenta USA. Simulakrum Clintonová se z nezbadatelných příčin do podobné situace neprotlačilo. Jaký je a co si myslí Donald Trump jako reálně existující osoba, neví nikdo. Do světových mediálních a komunikačních sítí se uložila data zaznamenávající jeho věty pronesené na veřejnosti, jeho obrazy pořízené dílem s jeho vědomím, dílem z jeho popudu a jen malým dílem náhodou, data zduřela i názory nejrůznějších lidí na to, co nazývají Trump. Vznikl dostupný znak, který v různé míře, ale většinou jen dílčím způsobem každý z lidí vnímá. Málokdo si uvědomuje, jak virtuální a zcizující je tento znak vzhledem k originálu. To ale ještě ani zdaleka není konec tragédie. Empirická data znaku nepůsobí ve své bezpříznakové nahotě, nýbrž jsou nezbytně a automaticky vstřebávána v každé hlavě v obalu hodnot, nálad a názorů vnímatele. Postoj každého individuálního člověka k simulakru Trump vůbec není hotov jednou pro vždy. Formuje se, upravuje a polarizuje pod tlakem sociálního prostředí, jež každého z nás obklopuje. Značka Trump nasává ideologickou šťávu a teprve potom se stává jednou šťavnatým soustem pro náš ostrovtip, jindy vysněným kovbojským steakem, po kterém od dětství sníme. Na simulakrum se dá namontovat archetyp spasitele když ne celého lidstva, tak alespoň kapitalismu v jeho ocelové podobě. Nakonec si může do tlačenky, již takové simulakrum připomíná, nacpat kdo chce, co chce, jeho pružnost je nekonečná. Jen malinký vzorek nekonečných možností nabídly hned povolební výroky samotného simulakra Trump. Nemusíte se zdržovat zapomínáním toho, co říkal v kampani, stejně jako si nemusíte pamatovat, co říká nyní. Je to skoro jedno.
Se simulakrem Clintonová se to má úplně stejně. Politická simulakra mají však ještě jednu mstivou vlastnost. Ačkoli nereprezentují žádný originál, to, co se za originál pokládá, je nakonec nuceno chovat a jednat do jisté míry pod tlakem toho, jak se utvořilo jejich simulakrum a co na jeho základě sociální prostředí vyžaduje. Křeč a svěrací kazajka, v níž a s níž se Hillary pohybovala během volební kampaně, myslím ukazují poučně, oč jde. Ve světě simulaker nic nechybí tak strašně jako autenticita. To je, jako byste chtěli dýchat pod vodou bez přístroje.
Na jedné straně je západní společnost, vyzdvihující své demokratické tradice, alergická na vůdce a politiky silné ruky, na druhé straně se máloco ozývá tak často jako volání po politickém charismatu, po osobnosti rozeného vůdce s vizí. Z toho plyne, že automatizovaná produkce simulaker nezatemnila horizont politické praxe natolik, aby se ve veřejném mínění rozpustila jakákoli naděje na prolomení zdání, aby přestal chybět originál.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři