Spisovatel, umrlec, chasník

Email Tisk PDF

osmy den ilustracePříští číslo Literárních novin (vyjde 9. října) hodláme věnovat tomu, co se za posledního čtvrtstoletí oderálo v České kotlině. Na jednu stranu vyplývá z popisu naší práce, že při takovém obzírání nemůžeme minout otázku, co se stalo s českými spisovateli a českou literaturou.

Na druhou stranu je vidět, že odpověď nepotřebuje slyšet každý a že vhodná chvíle k jejímu hledání má daleko k naléhavosti. Otázka nás přivádí do oblasti, kde fakta nevypovídají nic. Co říká o postavení a roli literatury v naší společnosti údaj, že ročně vyjde v ČR kolem osmnácti tisíc knih a že je to víc než kdykoli jindy v historii? Co se o smyslu a významu krásného písemnictví dozvíme, když projdeme stovky jmen v členských seznamech spisovatelských organizací? Uděláme si obrázek o kvalitě české literární tvorby, když si přečteme knihy oceněné desítkami zdejších cen? Pomohou nám výzkumy čtenářského chování, abychom nahmátli, jak by naše společnost vypadala bez knih? I když všechny tyto aspekty spojíme, nedojdeme bez individuálního a subjektivního hodnocení k ničemu. Má smysl se ptát v éře intimních deníků a emocionálních osobních zpovědí, zda jsou spisovatelé ještě svědomím národa? Ironicky možná ano. Ocitáme se ve smyčce, kde se vyslovený názor stává součástí pravidel hry a bez něj by se žádná hra nekonala.

 

„O spisovatelích nejsou lidé zjevně schopni hovořit jinak než s naprostým nepochopením a zmateně, a proto ještě dlouho poté, co se dal na svobodné povolání, podával o sobě informaci, která ho posouvala o léta zpět: dělám topiče v jedné fabrice,“ říká hrdina knihy Provizorium a za jeho slovy je možné číst autobiografickou zkušenost autora, německého spisovatele Wolfganga Hilbiga. Tak jako každý slušný herec, malíř nebo komponista o sobě nemůže prohlásit, že je umělec nebo dokonce Mistr, a měl by čekat na to, až jej takto někdy možná začne brát a oslovovat jeho okolí, lidem publikujícím své texty by vstupenku mezi spisovatele poskytlo teprve publikum svým postojem k jejich dílu. Sebedeklarace nevede k ničemu jinému než k devalvaci pojmu. Čím častěji dopadá toto slovo na rozpálenou plotnu doby, tím prudčeji se z něho vypařuje obsah. Do prázdné bubliny si pak každé prostředí, každý jednotlivec promítá představy podle svých potřeb a předsudků. Šaldovo klasické rozlišování spisovatel, umělec, básník posunul vývoj jazyka myslím až k nesrozumitelnosti a naše dnešní nastavení je paroduje. Šalda chápe spisovatele jako bytost netvůrčí, napodobivou, reprodukční jako něco méně než dělník. Málokdy zvládal svou zášť méně, než když psal a mluvil o verbalismu, slovotvorbě spisovatelů a fejetonistů, o jejich klišé. Takže spisovatelů v Šaldovském slova smyslu má česká společnost v posledních desetiletích rozhodně dostatek. Projděte si některý náš knižní veletrh, a to ani na jednom nejsou zastoupeni všichni čeští nakladatelé.

 

Max Frisch si po zážitku z frankfurtského veletrhu kdysi poznamenal, jaký je rozdíl mezi koněm a spisovatelem. Kůň nerozumí řeči koňských handlířů.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz