Zaříkávání strachu

Email Tisk PDF

osmy den ilustraceŠvýcarský spisovatel Max Frisch (1911–1991) mě fascinuje stylem překonávajícím přesnost výrobků těch nejslavnějších hodinářů. Nedávno vyšel česky jeho deník z let 1966 až 1971. Frisch se v něm na několika místech zabývá Sdružením pro dobrovolnou smrt.
 
„Samozřejmě že na členovi nelze dobrovolnou smrt vymáhat. Výroční shromáždění může pouze zkonstatovat, že jestliže dosud žije, porušil stanovy.“ Jak probíhá výroční shromáždění? „Předpokládají se výlety, dále bohaté hostiny a pitky, zde se hodnotí hlavně stav následující den... Večer družné posezení, bude se nahrávat na magnetofon: Kdo bude vyprávět jednu historku z mládí více než třikrát, přijde na seznam.“ Jelikož deset let od založení sdružení bylo všech sedm zakládajících členů naživu a Frisch byl mezi nimi jediným profesionálním spisovatelem, dostal za úkol sepsat příručku se soupisem intelektuálních a emocionáních symptomů senility. Systematičnost, s jakou se této perzifláži věnuje, svědčí o tom, jak moc se ve skutečnosti stárnutí a smrti bál, jak se od přemýšlení o ní nedokázal odpoutat. Je to veliký, dojemný souboj humoru se strachem. 
 
„Postižený se pozná podle toho, že mu nikdo nezávidí, a to ani, když mu druzí vzdávají úctu, ani když vlastní velký majetek, a má tedy možnosti, jaké vy mladší nemáte; přesto by s ním nikdo neměnil... Má potřebu udílet rady... Má-li důvod k radosti, pak postižený ví, jak se při takové příležitosti radoval tenkrát... Postižený neustále skrývá strach. Když mu spadne ubrousek pod stůl, považuje to za obnažení... Intelektuálové udělají zkušenost, že jejich první reakce na vlastní stárnutí jsou primitivnější než ostatní projevy jejich chování: intelektuál si zničehonic libuje v tom, že na veřejnosti lehkomyslně bere schody nahoru po dvou.“
 
Frisch ohledává sebe sama. Výsledky jeho pozorování proto neopouštějí teritorium maskulinity. Avšak překvapivě se vztahy k druhému pohlaví objevují v daleko menší míře postřehů než otázky společenského statusu, uznání, slávy, tvorby, vztahu k vrstevníkům. Autorův kousavý sebeprůzkum se podobně jako některé podobné esejistické sondy jiných autorů obrací k Michelu de Montaigne, z něhož se tak stal guru sebezpytců. Frisch prostě rád hledá druha v šoku, který pravidelně nastává, když máte příležitost nahlédnout něco ze sebe opravdu jako vnější věc. Kdo by mu nerozuměl? Když napíše svůj postřeh z holičské oficíny, „jeho vlasy na linoleu, odkud je potom smetou, jsou šedivější než ty, co má na hlavě,“ objal bych ho, vím přesně, o čem mluví.
 
„Na rozdíl od před-postiženého, který trpí strachem z definitivní ztráty mužnosti, postižený ví, že žádná definitivní ztráta mužnosti neexistuje. On by ji uvítal.“ Jazyk je prostě jeden z nejdokonalejších zbraňových systémů. Dokážete-li tvořit slova, aby zraňovala, těšila, hladila nebo vraždila tak, jak vy chcete, dokážete-li do mezer mezi nimi vtěsnat přesně to, co se nedá vyslovit, poleví úzkost, protože budete mít blíž k sobě. Soulad, aspoň na chvíli soulad.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz