Toulky s vnukem


osmy den ilustraceVelíz. Úžasné místo v utajení. Opona lesa halí Točník, Žebrák, křivoklátské lesy, takže nejsou vidět. Kéž by byl vrchol lysý jako jinoch. Teprve pohled na plastickou mapu podtrhne jeho jedinečnost. Kopec solitér. Kněžiště i popraviště. Odedávna. Klidné světlo padá na románský portál kostela.
Vzduch je bezruký, větry se poklonily létu a šly spát. I živé květy na hrobech jsou jako z vosku. Muž s konvemi. Mlčky zalévá. Vdovec? Kdo jiný a proč by tlačil kolo do tak prudkého kopce? Sobota je u nás už dlouho také den sváteční. Vzpomínka posvěcuje. Na sousedním náhrobku není nic než jméno a letopočet Josef Leopold Zvonař 22. 1. 1824 – 23. 11. 1865. Dole v Kublově uchovávají jeho rodnou chaloupku, ale z jeho písní si dělají srandu a jsou jim dobré jen jako parodie. Anebo se bojí přiznat si, že je stále dojímají, a stydí se za svůj cit a výsměchem sentimentalitě si ji užívají? Čechy krásné, Čechy mé. Text Václava Jaromíra Picka ale přece brali jeho současníci vážně. Brali vážně nejen text, ale i sebe. „A ten národ pěje rád,/ v žalmech však i touhu znát,/ by ten anděl chránil Čech/ do skonání světů všech.“ A ten národ pěje rád. Milý Zvonaři, tady je ticho. Naštěstí. Jinak ale zní krajem vytí, řev a hádky. Prostá artikulace tvé doby je směšná a nepochopitelná. Spoléhala na něco, co dnes mnohým připadá jako směšné a nepochopitelné. Opírala se o národ. Dnes se musí každý opírat sám o sebe. A některým začíná národ chybět. Falešná jistota může někdy pomáhat. Ale která jistota není falešná?
„Proč je tak ošklivý?“ couvá Štěpán od mohutného idolu Velese. Aby se ho lidé báli. Slované věděli, že mají lidi držet dál od bohů a bohy od lidí. Tenhle kopec se jim musel výborně hodit. Velesovi se odtud dobře hlídala jejich stáda a poděkovat mu do tak prudkého svahu se přece nemusí každý den. Dnešní Retroslované vztyčili Retrovelese a podle ohniště před sochou si na jeho počest občas opečou buřty. Kopec hnojený krví zvířat a lidí. Keltové, ovce, jalůvky, Germáni, pohani, křesťané, býčci. Vršovci se chystali právě tady před tisícovkou let rituálně zamordovat knížete Jaromíra. Přivazovali ho k posvátným stromům a skákali přes něj na koních. Zkrátka užívali si. Jenže to přehnali, trvalo jim moc dlouho, než ho usatonili, a družina učula čertovinu a včas vládce osvobodila. „Bývali Čechové/ statní jonáci,/ bývali rekové,/ muži co květ;/ bývali, bývali,/ válčili, zpívali,/ tak je znal svět./ Čechové, Čechové,/ jak se měníte !“
Fara upravená jak čerstvý dort tkví ve slunci a slyšet je jen bzučení. Čas zmizel. Idyla je tak sugestivní, že čekáme, kdy vyjde Barunka ke včelínu a začne včeličkám v úlech žalovat, že babička umřela. Z čeho všeho se ten český fundující příběh neskládá. Vnímají svět jinak lidé, kteří nikdy Němcovou, Kosmu nebo Jiráska nečetli, nebo se do nich ty obrazy v našem prostředí dostávají i jinak? S mateřským mlékem, vyprávěním prarodičů, učitelským omíláním, televizí, frky v hospodách, patosem svátečních řečí...
Český svět. Josefe Leopolde, Václave Jaromíre, stálo to za tu námahu?
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB