Aby řeč nestála


osmy den ilustrace

Jak se račte vynacházet? Typické! Sotva jsem to slovo vyťukal, software mě pokáral. Prý je to špatně. Odkud se bere to právo, ta drzost osobovat si rozhodování, zda to, co já napíšu, je nebo není v pořádku? O žádnou kontrolu se neprosím.

 

 

Naše řeč, naše psaní upadlo pod elektronický cejch. Klatba bez koncilu, vatikánská lež. Ocejchované slovo do stáda nepatří, ve stádu se smějí pást, přežívat a na porážku vodit jen standardní kusy. Proto se naše slovní chovy navzájem tak podobají a postupně příbuzenským křížením degenerují. Tu a tam se sice přes elektrický ohradník prodere nějaký silný americký býk a neprodleně osvěží domácí genetickou výbavu. Jenže maso jeho potomstva je tužší, chuti mdlé a nevoní ani bory, ani vodami. Co se slovy, která se nehodí do Bible ani do modlitby? Koho by bavilo celé dny jen plivat pecky? Jazyk si musí přece čas od času přijít na své. Kde ale hledat pojmy nezmořené denní dřinou? Do kterých hvozdů se vyplatí zabloudit? Jak najít čerstvé soumary pro náklad našich starostí a smutků? Vaky svých poselství věšíme z nouze na oslíky, kteří jsou nejblíž a jejichž srst je proto už od břemen ošoupaná a vydřená až do krve. Jsme líní a nechceme se zdržovat. Dychtíme rychle se zbavit sami sebe. Nemáme čas bloumat rodnou řečí, abychom si odchytili čerstvé hřebce. Zapomínáme, že tohle dědictví je teď v našich rukou, že je pravé a bez restitučních nároků. Tumlujeme se od fráze k frázi. Jsme jakoby a v pohodě. Od té doby, co se tramvaje a vagóny metra proměnily ve veřejné telefonní hovorny, slýchávám mluvení, a nechápu smysl. Soustředím se a přitakám si, ano zní to jako čeština, ale nerozumím. Proud zvuků bez artikulace, libreto blbství. V rádiích už i zhudebněné. Pozoruji, že funkci červených krvinek přebírají v naší anemické mluvě sprostá slova. Vnášejí do řeči kyslík životního hnusu, to základní povědomí o tom, z čeho se rodíme, čím se krmíme a kde to všechno nakonec končí. Z vulgarismů nečouhá tak jako z jiných slov na první pohled, jak moc touží lhát, na zdvořilost kašlou, protože nechtějí prosazovat své zájmy. Bez jejich zájmu by život prostě nebyl. Když zahlédnete sprosťárnu uvelebenou v kypré větě a nasáklou lákem ironie, je to špric vitality. Hned je na světě líp.   
Víte, co je úděsné? Představte si prosím rychlost, jakou mluví spíkři na privátních rádiích a televizích. Postřehnout v té bystřině smysl, stojí-li o něj, dá normálnímu posluchači dost námahy. Ale jaký chaos musí teprve zuřit v hlavě každého z nás, když prý myslíme desetkrát rychleji, než mluvíme. No psychologové to tvrdí, ale já bych na základě vlastní zkušenosti nebyl zas až takový optimista.
Prahou se žene velká voda, listuji Jeremiášem: „Nebo takto praví Hospodin: Spustne všecka země, avšak konce ještě neučiním. Kvíliti bude nad tím země, a zasmuší se nahoře nebe, protože jsem mluvil, co jsem myslil, a nelituji, aniž se odvrátím od toho.“ Přesně tohle se dalo čekat. Wordu se nelíbí jen vynacházení, ale ani spustnutí. Holobrádek je na kraličtinu krátký.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB