Cestou k létu


osmy den ilustraceV červnu se kdysi, v dobách jednotné školy, odehrávaly výlety předepsané osnovami. Dnešní zvyklosti neznám a dost pochybuji, že se v nich po tolika reformách ještě někdo orientuje.

Ale tenkrát se objednal autobus a třída odjela na Karlštejn nebo navštívila Litomyšl či Kralice. Cestování jako povinná součást vzdělání? Kdyby to tak fungovalo, patřili by Češi k národům solidně erudovaným. Jenže ze všech stran slyším, že skutečnost je jiná. A přitom dnes už předškolní děti létají do Thajska i na Kanáry. Cestování jako přemisťování těla v prostoru tedy patrně samo o sobě k obohacení osobnosti stačit nebude. Fernando Pessoa na to odpovídá otázkami. „Co mi může dát Čína, aby už mi to nebyla dala moje duše? A jestliže moje duše mi to dát nemůže, jak mi to dá Čína, když právě svou duší budu vidět Čínu, pokud ji uvidím? Do Orientu budu moci jít za bohatstvím, nikoli však za bohatstvím duše, protože bohatství mé duše jsem já, a já jsem tam, kde jsem, bez Orientu nebo s ním. Chápu, že cestuje ten, kdo je neschopen cítit.“
Často se divím sám sobě a nerozumím, proč se mi nelíbí cestopisy. Z jakéhosi důvodu mě příšerně nudí, otravují a připadají mi prázdné. Portugalský klasik mi nabízí odpověď průzračně čistou a nekomplikovanou. Ano, cestopisy píší z povahy věci cestovatelé a cestovatelé jsou... neschopni cítit? Tomu se vzpírám uvěřit. Citová invalidita jako motiv cestování. Dobře, ale stačí to samo o sobě? Myslím, že dalším silným motivem je pocit, že návštěvou vzdáleného města nebo exotické země se člověk sám jaksi zhodnocuje, zvýznamňuje, činí zajímavějším, než by byl, kdyby seděl doma. Jelikož svou cestu ale nemá napsanou na čele a případné opálení brzy pomine, je třeba napsat cestopis nebo alespoň dávat v řeči najevo, že jsme vytáhli zadek do světa. Konverzace se pak kropenatí historkami z atraktivních lokalit, jejichž názvy mají fatickou funkci. To znamená, že vyprávěním o tom, jak jste nestihli najít záchod v Praze a jaké náhradní řešení jste v nouzi volili, nikoho neokouzlíte. Jestliže ovšem své urinální dobrodružství vsadíte do kulis Buenos Aires, dáte jen tak en passant všem naslouchajícím na vědomost, že nejste nějaký hej počkej. Pro tohle si lidé kupují auto z vyšší třídy, než na jakou ve skutečnosti mají a jaká by jim stačila. Pro tohle utrácejí absurdní peníze za značkové oblečení. Snobuji, snobuješ, snobujeme. Lžeme, aby se nám uvěřilo.
Jsem toho názoru, že koho neokouzlí Berounka u Libštejna, toho ve skutečnosti a doopravdy neokouzlí ani Viktoriiny vodopády na Zambezi. Vždyť v Čechách i v Africe jde pořád o téhož člověka, se stejnou citlivostí a vnímavostí, s neproměněnou otevřeností pro vnímání krásy a velikosti přírody. Nos ohrnutý nad skalami u Srbska se ani zázrakem nerozedme romantikou při pohledu na sněhy Kilimandžára. Leda se tak bude tvářit, když zrovna nebude sám. Ale úžeh krásou se dostavuje v plné síle, jedině když jste sami. Nepotřebuje publikum. „Věčně procházíme sami sebou a není jiné krajiny nežli té, jíž jsme.“ Říká Pessoa.  

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB