Obyčejný život


osmy den ilustraceNěmecký týdeník Die Zeit věnuje vždy poslední stránku svého vydání čtenářským příspěvkům. Lidé posílají kresby, fotografie, postřehy, píší o slovech, která jim připadají zvláštní. Jedna z rubrik se jmenuje Co obohacuje můj život.

Na první pohled to působí bizarně. Intelektuálně poměrně náročný časopis udržuje praxi, která je u nás spíše doménou ženských magazínů. Sám se nedovedu vžít do situace člověka, jenž pocítí potřebu svěřit se anonymnímu adresátovi se svými starostmi. Nechápu vlastně ani, proč by mělo být dobré vyprávět, kvůli čemu mi stojí za to žít. Na fakultě nás však učili a staří novinářští praktikové to potvrzují, že každé noviny nebo časopis by měly obsahovat zpovědnici. Třeba jen malé místečko pro dojmy a nápady, kde si čtenáři mohou vylít srdce nebo si říci o radu. Jednak to posiluje jejich emocionální vazbu na médium, jednak si navzájem rádi nahlížíme do duší. Intimita je vzrušující. Intimita je hebká a vřelá, i když je pořád stejná. Dovolí zapomenout aspoň na chvíli, že se většinou stále bráníme proti světu. Čas od času vítězí touha odevzdat se. Hledat porozumění. V redakci Die Zeit to velmi dobře vědí.
V týdeníku pro politiku, vědu, vzdělání a kulturu se proto můžete například dočíst, že život Kathrin z Brém obohacuje každou středu prostřený stůl, u kterého smí jíst jídlo, jež uvařila její matka jen pro ni, protože sama kvůli rakovině už vlastně jíst nemůže. Ulriku z Mnichova nadchla ráno v autě absolutní rarita, vynikající nové aranžmá Schubertovy písně Pstruh, které poslouchala na Bayern 4. Pan Förster ze Zwickau se každý týden těší na univerzitu třetího věku. Senioři si tam vyprávějí smutné, veselé i překvapivé historky z války, NDR i o sjednocení. Jde o moudrost, toleranci, životní odvahu, a to vše v angličtině. Paní učitelku s rakovinou prsu potěšil pěkný dopis od jejího osmiletého žáka, maminku z Bonnu zase roztomilý vejšplecht dvouleté Valentiny.
Lidské, až příliš lidské. Rezonanční desky našich všedností. Kovové piliny dní se na nich seřadí do obrazců, jako když dáte magnet pod desku stolu. Tvary jsou nám povědomé, poznáváme je, jsme to vlastně zase jen my. Fungují v nás ve všech skryté magnety, jejich sílu tvoří naše touhy, sny, přání, nálady, snažení. Nárazy náhod uvádějí magnety do pohybu, někdy jsou naše dny učesanější, někdy se v nich nejsme s to vyznat, někdy si z nich zoufáme. Pokud se ještě srozumíváme na těchto obyčejných, banálních věcech, pokud ještě chápeme, o čem je řeč, je to dobré znamení. Zakládá se tu naděje, že se dokážeme domluvit i na věcech složitějších. Pěstovat klidnou důvěrnost se vyplácí hlavně v dobách, kdy nás vyprahlý veřejný prostor ubíjí svou brutalitou. Banální samozřejmosti se jako ponorná řeka odeberou pod zem, ztratí se z dohledu, zdá se, jako bychom na ně zapomněli, jako bychom je ani nepotřebovali. Ale proudy těch řek nikdy nevysychají, svou temnou svěžestí se připomenou, až když najednou staneme v údivu, že jsme sami, že jsme onemocněli, že máme smůlu, že jsme chudí.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB