Tonda Brousek


osmy den ilustraceTak mu říkali všichni, kdo ho znali. Byla v tom oslovení samozřejmá důvěrnost, cosi z kumpánství šedesátých let, jímž zahrnoval lidi kolem sebe. A přitom dokázal být ve svých kritických textech kousavý a posměšný jako málokdo.

Poprvé jsem ho viděl mluvit někdy v osmdesátých letech na videu v bytě režisérky Mirky Valové. Jak se kazeta dostala do Československa, nevím, ale jeden po druhém na ní promlouvali účastníci debaty ve Frankenu. Opaskovo Opus bonum tam po léta pořádalo setkání exilových intelektuálů. Na záznamu z frankenské fary hodnotil Brousek tvorbu svých básnických kolegů, kteří publikovali tehdy v oficiálních domácích nakladatelstvích. Udivila mne jeho formulační suverenita a také detailní znalost textů, ke kterým se vyjadřoval. Tenkrát nebyla a ani dnes není důkladná obeznámenost s materiálem samozřejmostí pro ty, kdo jej podrobují kritice. Na jaře 1990 jsem měl příjemnou možnost přivítat básníka v Praze před televizními kamerami. Ozdobil svým úsměvem nějaký literární magazín, jehož jsem byl spoluautorem. Žil v té době ještě většinou v Německu, kam emigroval v září 1969. Přes propast času nás spojuje i to, že Brousek byl od března 1968 členem redakce Literárních novin. Do jejich zastavení.  
V exilu vystudoval Brousek slavistiku, germanistiku a komparatistiku, protože vysokoškolské studium doma nedokončil. Živil se pak jako lektor na různých německých univerzitách, ale pro českou kulturu byla daleko podstatnější jeho spolupráce s torontským nakladatelstvím manželů Škvoreckých. Před listopadem se v Praze vědělo hlavně o jeho statích o normalizační literatuře shrnutých do knížky Na brigádě a o jeho editorském podílu na sbírkách Ivana Blatného Stará bydliště a Pomocná škola Bixley, do nichž sebral texty porůznu vzniklé při básníkově pobytu v anglickém psychiatrickém zařízení. Brousek netušil, že na něj ochutnávka podobného osudu čeká. Poněkud v pozadí se ocitala jeho vlastní básnická tvorba. Výbor z jeho šesti sbírek Nouzový východ (2003) a suma jeho prací kritických a esejistických Podřezávání větve (1999) navracely Brouska do aktuálního literárního kontextu, avšak k širší čtenářské rezonanci už patrně nedošlo. Jedním z důvodů mohlo být také to, že vzhledem ke svým osobním problémům a zdravotnímu stavu se ani po trvalém přesídlení do Čech v roce 2003 neúčastnil literárního ani veřejného dění.
Naposled jsme se viděli před několika lety na večeři u přátel. Tonda přišel se svou druhou ženou, bývalou letuškou Lufthansy, andělem v sukních. Bydleli střídavě na Zlíchově a v Třeboni. Utlumený muž nepřítomně poslouchal hovor kolem stolu. Názorná ukázka toho, jak spolehlivý je alkohol jako vymítač mladistvé vitality. Co zbývá z talentu v drtičce doby? Básníky to sešrotuje jako první, někteří odcházejí dobrovolně: Jiří Mahen, Konstantin Biebl, Jiří Pištora, Karel Michal... Když jsem se dovídal, že se Brouskův stav občas zlepší, začal jsem se připravovat na interview. Prvního května však smrt zakroutila hlavou. Odmítnutí je definitivní. Antonín Brousek mi rozhovor už neposkytne nikdy.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB