Saša


osmy den ilustraceSpolečné mládí nás dožene. Ale jedině za tu cenu, že někdo z nás umře. Potkali jsme se jako čerství studenti fakulty žurnalistiky v roce 1968.

Saša v té době chodil na happeningy svého přítele Eugena Brikciuse, zval nás na výlety a koncerty s manžely Jirousovými, Miloš Forman byl jeho soused, zkrátka pro venkovana mého ražení ztělesňoval to nejlepší, o čem jsem v Praze snil. První poinvazní podzim. Dodnes cítím hořkou vůni listí padajícího z ořešáků ve dvoře Karolina, jak proniká do posluchárny, kde doktorka Neradová předčítá z Demlových Šlépějí. Referoval jsem v jejím literárním semináři o Durychovi, Saša si asi vybral někoho z Američanů. Své texty jsme předčítali také v kruhu Vladimíra Kaliny a Sašovy pokusy vycházely z vnímavého náslechu života. Citlivec. Kamarádili jsme se i po fakultě, kdy nastoupil jako dramaturg a scenárista do barrandovského filmového studia. Pokoušeli jsme se pak dokonce společně s Jiřím Justem o scénář celovečerního filmu, nedopadlo to. Ještě nedávno přivolával Saša při nějaké příležitosti v redakci naše nadšení z Felliniho filmu A loď pluje: z italského institutu jsme tenkrát vyšli do pražské noci a Vlašská ulice se před námi vlnila jako moře. Hluboká křesla v klubu spisovatelů si na nás musejí dodnes pamatovat a mně zní v uších věta pana vrchního: „Hledal vás tady bratr.“ Že bychom si byli tehdy tak podobní? Pozval mě do Rokoka na představení své o dvacet let mladší sestry Báry, herečky. Když jsem pracoval v Reflexu, publikovali jsme článek o tom, jak v minulém režimu nešťastně dopadl Sašův otec, nadějný architekt.
Saša se podílel na Barrandově na mnoha snímcích, dnešní diváci si vzpomenou alespoň na Baladu pro banditu (1978) nebo Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1982), kde dal dohromady Lasicu, Satinského a Jiránka. Pro televizi napsal inscenaci Jsi krásná (1986) o mladých zdravotních sestrách obětavě zvládajících tyfovou epidemii v Terezíně v roce 1945. Na scénář pak po letech navázala kniha Svatý týden v Terezíně. Jako scenárista měl v poslední době na svém kontě několik televizních dokumentů. Mladé filmaře také učil.
Když jsem v roce 2010 potřeboval upevnit redakci Literárních novin, uvítal jsem jej jako neokoralého, citlivého profesionála, který stále nesl ty „květiny ve vlasech“, o nichž jsme zpívali v šedesátých. Saša rád jezdil ven, mezi lidi. Ve svých reportážích je nechával mluvit přímo, nebral si slovo za ně. Skromnost mu to nedovolovala. Byl cenný nejen jako autor, ale také jako muž schopný přivádět do našeho okruhu spolupracovníků zajímavé tvůrce. Jeho zásluhou se tak v Literárkách tisknou například texty Rudolfa Křesťana, Jindry Tiché, Jana Kačera nebo Jana Schmida.
Neznal jsem slušnějšího člověka. Ale smrt je neúprosný cenzor, škrtá jména z tiráže života a na nic se neptá. Večer v pátek 5. dubna tak sáhla po Alexandru Lukešovi a ve čtyřiašedesáti letech mu dala padáka nejen z naší redakce.
Sašo, vidím Tě rozesmátého na našem loňském vánočním večírku a stále ještě nevěřím, že stačí tak málo, aby člověk nebyl. Spravedlnost neexistuje.

 

Dovolujeme si oznámit, že pohřeb našeho zesnulého kolegy se koná v tento pátek 12. dubna ve 13 hodin v kostele sv. Markéty v Praze 6 – Břevnově.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB