Co nám brání

osmy den ilustracePozvali mě do Městského divadla v Brně na premiéru hry Milana Kundery Jakub a jeho pán. Po roce jsem tak znovu jel po české páteřní dálnici. Užasl jsem, jak se zrychluje její degradace. Dříve jsem po ní pravidelně a často putoval z Prahy až do Vyškova a na svérázný pražcový efekt jsem si zvykl.

Na rozdíl od choulostivějších povah uhánějících důsledně ve sjízdnějším levém pruhu jsem dodržoval pravidla a vytrval vpravo i v úsecích, kde hrozilo, že auto ztratí kolo nebo že začnu koktat. Tentokrát, po delším časovém odstupu od poslední zkušenosti, mne kaskáda srovnání nechala propadnout ochrannou blánou zvyku. Nahý, nahý stál přede mnou svět českého šlendrijánu jak před cizincem. Připadal jsem si jako kdysi dávno na tankodromu na Doupově, jen tehdy kolem nestálo tolik billboardů. Do pěti let mají prý zmizet, ale mám pocit, že dřív zmizí komunikace a že trčet v poli můžou klidně dál.
Začaly se mi vybavovat nejrůznější marketingové kampaně Czech Tourismu, všechny ty designerské veletoče kolem piva, zámků, reklam a proinzerovaných milionů, které jsme za léta samostatnosti věnovali na přilákání zahraničních návštěvníků. Přišlo mi, že s Českou republikou je to jako s její televizí. Místo abychom se zabývali tím, jak z šuntu udělat kvalitní a přitažlivé zboží s nápadem, lámeme si hlavu a vysilujeme se zbytečně ve veřejných debatách o tom, jak změnit logo a jak předstírat změnu, pod níž si ale stejně nedokážeme představit nic víc než ritualizované slovo. Namluvit cizincům, že z Prahy do Brna vede dálnice, se nám nepodaří, ani když do reklamy vrazíme všechny miliardy, které by stála rekonstrukce toho dlouhého, oploceného pásu krajiny. Kdybychom se stali zemí levného benzínu a dobrých hotelů, kvalitních silnic a čistých záchodů, zemí, kde nekradou zloději ani hospodští, nemuseli bychom nadále zápasit s image, kterou máme jako evropský bordel a ožírárna.  
Jeden čtenář Literárních novin mi na besedě v Benešově shovívavě vytkl, že svými sloupky šířím blbou náladu, a určitě by to zopakoval i nad tímto textem. Jenže to, o čem se tu snažím mluvit, není bohužel věc nálady, která přijde a odejde, jak se jí zlíbí. Je to žíněná košile české každodennosti. Jsme pohádkově umanutí a hledáme zrnka hrášku při neustálém přehrabování popela, a nejsme schopni se zastavit, zvednout hlavu a nechat padnout otázku základní: Co tady ten popel dělá? Co nám brání udělat si kolem sebe pořádek, respektovat pravidla, navzájem si neškodit záměrně a přestat mávat rukou směrem dolů?
V cíli velkého kodrcání Vysočinou a prvním sněžením příští zimy na mne ale naštěstí čekala ironie Milana Kundery a v programu k představení, které srdce potěší, jsem našel věty, jež pokládám za odpověď na otázku, kterou jsem vepsal do titulku: „Ve svých románech chtěl Flaubert podle svých slov ´vidět do duše věcí´. A v duši všech lidských věcí viděl tančit něžnou vílu blbosti. Ta nenápadná víla je ochotna tančit se zlem i s dobrem, se vzdělaností i s nevzdělaností, s Emmou Bovaryovou i s jejím manželem, s vámi jako se mnou. Flaubert ji uvedl na velký bál záhad lidské existence.“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 15 Duben 2014 12:55 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB