Za Zdeňkem Mahlerem

 

 Zd Mahler foto Jan PlachetkaRád bych se byl býval se Zdeňkem Mahlerem naposledy rozloučil v Národním divadle nebo třeba v Dvořákově síni Rudolfina, ale musel jsem v pátek ráno do Motola. No, musel… Chtěl jsem stisknout ruku paní Mahlerové. Nesnáším pohřby, totiž – špatně je snáším (ani na tom svém bych nejradši nebyl).

 

 

 

Začátek byl stanoven na časných 8.15. Přijel jsem na poslední chvíli (autobus se zadrhl v ranním provozu) a přišel, když už hrála hudba. Malá obřadní síň přetékala. Nezbylo než sečkat venku, ale nebyl jsem v tom sám. Aspoň jsem se pozdravil s Jiřím Žáčkem, který vzdor křehkému zdraví dorazil v tom kalném ránu s rudou růží. Krásnou, ale zjistili jsme, že nevoní – anebo my už necítíme…

 

Přes jedny otevřené dveře jsme zaslechli, že smyčce dozněly. Po chvilce někdo začal mluvit*, ale neslyšeli jsme ho ani neviděli. Skrz prosklené čelo obřadní síněMahler Zdeněk foto Jan Plachetka copy jsme ale spatřili bělovlasého pána, kterého uložili na zem, když se mu udělalo nevolno. Spočinul na zádech, za poslední řadou těch, kteří se vešli dovnitř. Pod hlavu mu dali kufřík. Když dáma z krematoria otevřela dveře u jeho hlavy, bylo slyšet, že razantně odmítá volání sanitky.

 

Nakonec ještě zahráli hudebníci… V parku za našimi zády plápolaly dva „věčné“ ohně. Na kruhové rozptylové loučce za nimi ležel sníh a v něm vyhaslé svíčky a květiny; když ne umělé, tak zvadlé. Malebné jezírko ve středu loučky – s ostrůvkem uprostřed a smutným zimním stromem na něm – bylo zamrzlé. Před rakví uvnitř se zatáhla opona; za půl hodiny bylo hotovo. Přišla řada na kondolence pozůstalým, případně zápisy do smutečních archů. Televizní kamera před obřadní síní spustila, aby zachytila odcházející celebrity. Zdola od brány se začali trousit účastníci dalšího loučení… 

 

Zdeněk Mahler prý umřel. Řekl bych, že ne. A to nejen proto, že s námi zůstává skrze svá životodárná díla, ale taky pro to, že byl bojovník. A bojovník neumírá – ten může leda padnout. Pan Mahler padl se ctí. Vzdoroval do poslední chvíle.  

 

Myslel jsem si, že ho vyprovodím ze Zlaté kapličky po Masarykově nábřeží na Vyšehrad. No, jeden myslel – a po…divil se. A vzpomněl si na jiný březnový pohřeb – před čtyřiadvaceti lety, v Břevnově, kde bydlel Zdeněk Mahler. V klášterní Markétské svatyni se vzdával hold Karlu Krylovi. Prostoru bylo o dost víc, ale taky bylo přeplněno. Tehdy jsem se dostal dovnitř, coby službukonající novinář. A tak jsem poprvé (a nejspíš naposledy) slyšel v kostele pískot. Ohlušující pískot. To když se ujal slova kancléř Medek, coby vyslanec prezidenta Havla (tehdy ještě čiperného, ale asi neměl čas, nebo měl nějaký závažný důvod nepřijít). Já jsem nepískal. Ale jen proto, že je to jedna z mnoha věcí, které jsem se pořádně nenaučil.

 

V pátek v Motole nebylo nejspíš ani na koho pískat. Ovšem možná jsem jen dobře neviděl (při kondolování jsem si všiml akorát věnce od ministra kultury).

 

Na Malou Stranu kvůli tomu zvlášť nepojedu, ale až tam budu mít cestu, vím o čtyřech místech k zahvízdnutí. Nemocen toho, aspoň si tam odplivnu.

 

*Smutečním řečníkem byl prý Jan Kačer.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 23 Březen 2018 13:54 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB