Nač jsme tam byli (literárně k 64. výročí uzavření mírové dohody v Koreji)

Email Tisk PDF

 

Korea Panmundžom 38 rovnoběžka historický snímekV Koreji umlkla děla! Je tomu 64. roků, co tato zpráva obletěla svět. V pondělí 27. července 1953 byla v narychlo postaveném dřevěném přístřešku na území nikoho nedaleko Panmundžomu podepsána dohoda o příměří, která ukončila tříleté krveprolití, v němž zahynulo víc jak tři miliony neozbrojených obyvatel. Dozorčí komise neutrálních států, složená ze zástupců Švédska, Švýcarska, Československa a Polska, měla dohlížet na to, aby válčící státy – Severní Korea a Čína vs. Jižní Korea a USA – nezvyšovaly svůj vojenský potenciál nad stavem, který měly na konci války. Inspektoři komise kontrolovali na hranicích odsun a přísun jednotek a materiálu podřízený systému muž za muže a kus za kus. Obě strany švindlovaly. O jedné inspekci nočního vlaku v severokorejském Sinidžu je tento příběh.

 

K namátkové kontrole, která mohla zapříčinit zhroucení příměří došlo v Sinidžu, hlavním přechodu na čínsko-korejské hranici, kam nás dovezl speciální vlak sestávající ze dvou vagonů. V prvním byla kuchyňka s jídelnou, dva kuchaři a šest severokorejských vojáků. V druhém jsem byl já a spojař rotný Čeněk Šiška. Tentokrát nás nedoprovázel zástupce, alias očko, jeden z andělů strážných naší vojenské kontrarozvědky. Na severu nehrozilo, že bychom podlehli kapitalistickým svodům, či nedej bůh, zběhli.

     Mým protějškem byl švýcarský kapitán Alex Schindler, kterému se říkalo Mafián, protože neustále nosil tmavé sluneční brýle. Byl to takový divný brouk, moc toho nenamluvil a s nikým se nebratřil. Za celý měsíc, co jsme byli spolu v Sinidžu, mě pozval na večeři jen jednou.

     Naše veškerá činnost spočívala ve dvou inspekčních výjezdech týdně. Dostali jsme od severokorejského velení písemné hlášení, že v určitou hodinu přijede do Sinidžu vlak s tolika a tolika vagony a v nich bude tolik a tolik střeliva, granátů, minometů, tanků nebo mužů v množství a počtu odpovídajícím řádné výměně materiálu a personálu. Hlášení předal styčný důstojník buď Mafiánovi nebo mně, podle toho, který z nás v ten daný týden velel inspekční skupině. Pak jsme konali svoji povinnost. Oznámili jsme, že chceme vlak prověřit a požádali jsme o dopravu a doprovod. V určenou dobu stály před našimi ubikacemi dva gazíky. V prvním byl styčný důstojník a tři ochrančíci. Druhý byl pro nás. Když jsme dorazili na nádraží, které tvořilo pár narychlo postavených přístřešků, vlak už byl odstaven na vedlejší koleji, dveře vagonů byly otevřeny a před nimi stál voják s kalašnikovem. Podal nám přesný seznam všeho, co vagon obsahuje. Vlezli jsme dovnitř, abychom se přesvědčili, že seznam souhlasí s obsahem. Pak jsme šli k dalšímu vagonu. Když jsme skončili s posledním, podepsali jsme styčnému důstojníkovi dokument o provedené inspekci. Potřásli jsme si s Mafiánem ruce, zasalutovali, a jeli na ubikaci. Sepsal jsem krátké hlášení, které rotný Šiška předal radiem do Panmundžomu. Jednou týdně  jsme udělali přepadovku, o níž rozhodl ten z nás, kdo měl v tu dobu velení. Dostávali jsme od styčného důstojníka každý den hlášení o příjezdu všech vlaků a z něho velitel vybral buď osobní nebo nákladní vlak, ohlásil že uděláme namátkovou kontrolu a požádal o konvoj. U nákladních vlaků jsme nechali otevřít pár vagonů, abychom se přesvědčili, že neobsahuje žádný kontraband, u osobních vlaků jsme zjišťovali, zda nepřevážejí neohlášené jednotky. Sepsal jsem o přepadovce hlášení pro Panmundžom, a bylo vymalováno.

     Kromě cest na nádraží a zpět jsme nevytáhli paty. Měli jsme domácí vězení, ale v korejském „konfortu“, jak jsme ironicky říkali.  V porovnání s chatrčemi a zemljankami většiny místního obyvatelstva jsme skutečně žili v přepychu. Měli jsme každý svoji ložnici, malou jako vězeňskou kobku, a přes den jsme se nudili v prostorné místnosti, která nám sloužila jako kancelář a radiová centrála. Korejští houseboyové obsluhovali velká litinová kamna tak horlivě, že jsme mohli být jen v košilích. Také nám nosili studenou a teplou vodu v objemných konvicích pomalovaných červenými s fialovými květy ibišku, který Korejci odedávna nazývají „věčnou květinou“, protože jeho keř je nezničitelný. Můžete jej ostříhat na mrť, vždy znovu vyroste a vykvete.

     Po polední siestě jsem v kanceláři našel na stole vzkaz psaný hůlkovým písmem a kostrbatou angličtinou: NIKDY NEKONTROLOVAT VLAK VE 23.30 HODIN. OBSAHUJE ČÍNSKÉ SOUDRUHY. Vzkaz nebyl podepsán, ale věděl jsem, že jej zanechal severokorejský styčný důstojník Kim-Son-džu, a že to neudělal o své vůli. Byl jsem na severu čtyřikrát, ale s něčím podobným jsem se nesetkal. Že porušují dohodu o příměří, je jejich věc. Že nás chtějí do toho zatáhnout, je trestuhodné darebáctví.

     Moje bezprostřední reakce byla roztrhat ten kus papíru na kousky a hodit do koše, nebo ještě lepší spálit v kamnech. Ale vzápětí jsem tu myšlenku v návalu rostoucího vzteku zavrhl. Co si ti Korejci myslí? Že jsem jejich poskok? Že mi mohou poroučet? Že jsme tady pro srandu králíků? Že jsem nějaký Pepík Vyskoč? Tak to tedy ne! Jak jsem byl v ráži vyběhl jsem ven bez kabátu a beranice. Blížil se konec listopadu a v Sinidžu rtuť teploměru klesla hluboko pod nulu. Navíc z Mandžuska foukal vítr ostrý jako nůž. Byl jsem tak nažhavený, že jsem nevnímal ani vítr, ani mráz. Klusem jsem zamířil k ubikaci Švýcarů, která byla asi sto padesát metrů vzdálená od naší. Cestou jsem si stačil promyslet, co a jak řeknu.

     Švýcarská skupina byl také jen dvoučlenná. Tvořili ji Mafián a radista. Když jsem vtrhl dovnitř, oba četli noviny. Každý týden jim je přivážel z Panmundžomu kurýr spolu s korespondencí.

     Pozdravili jsme se a kapitán Schindler mi pokynul, abych se posadil na dřevěnou židli před jeho psacím stolem a zeptal se, zda chci čaj nebo kávu. Odmítl jsem obojí.

     „Dostal jsem důvěrné sdělení od našeho generála,“ začal jsem spřádat legendu, „že naše skupina má nejhorší výkon činnosti, tedy, přesněji řečeno, nejmenší počet namátkových inspekcí. Měli jsme zatím jen dvě a příští týden končíme. Generál radí, abychom s tím rychle něco udělali. Ovšem záleží na vašem uvážení a rozhodnutí jako velitele skupiny.“

     „Captain, to je od vašeho generála moc hezké, že na nás myslí,“ řekl Schindler pichlavě. „Ale jak dobře víte, máme zde už omezený zimní železniční provoz. Račte se podívat na rozvrh. Dnes máme nahlášeny jenom čtyři vlaky. Dva už projely ráno, odpoledne v 17.20 přijede nákladní vlak a v noci v 11.30 osobní.“ Schindler mi podal rozvrh příjezdů a odjezdů, který dostal od styčného důstojníka. Rozvrh se měnil ze dne na den, pravidelná železniční doprava v severní Koreji nebyla ještě obnovena. „Ale můžeme se tam jít podívat, nejsem proti. Račte si vybrat, aby váš pan generál byl s námi spokojen.“

     Byla to ošemetná situace. Potřeboval jsem, aby Schindler vybral noční vlak sám. Chtěl jsem mít alibi, že přepadovka byla jeho nápad.

    „Můžeme si hodit minci,“ řekl jsem. „Je to prašť jako uhoď.       

     „Co si myslíš ty, Franci“, obrátil se Schindler na spojaře. Ten pokrčil rameny a četl dál Neue Zürcher Zeitung.

     Chvíli jsme všichni mlčeli. Schindler vstal a začal chodit po kanceláři. To mne, bůhví proč, popuzovalo a stupňovalo moji nervozitu. Už jsem nemohl mlčení vydržet a chystal jsem se, že zavedu řeč na noční vlak, když Schindler se zastavil a řekl:

    „Jestli to má být překvapení, tak bychom je měli udělat v noci, určitě nebudou čekat, že vyjedeme tak pozdě a v takové zimě.“

     „To je skvělý nápad,“ přisvědčil jsem.

     „A dám jim příkaz, aby nám přistavili auta a doprovod co nejpozději, aby překvapení bylo úplné,“ rozehříval se pro akci Schindler. „ Souhlasíte? „

     „Naprosto. Buďte tak laskav a zavolejte mi ihned, jakmile požádáte o konvoj,“.

     „Samozřejmě. Ale dřív nežli v půl jedenácté to nebude.“

     „To je v pořádku.“

     A s tím jsme se rozloučili.

     Bylo to dlouhé odpoledne a ještě delší večer. Zaháněl jsem čekání v poloze ležmo ve svém kumbálku a pokoušel se číst nějakou detektivku. Kdyby se mne byl někdo zeptal, co čtu, musel bych si vypůjčit odpověď z Hamleta: slova, slova, slova. Nemohl jsem myslet na nic jiného nežli na to, co se stane, až objevíme vlak plný čínských vojáků, jejichž příjezd nám Severokorejci zatajili. Hlavou se mi honila spousta otázek.

     Co se stane ve Vojenské komisi až dostane naši zprávu? Američané a Jihokorejci budou na koni a udělají vše, aby toto hrubé porušení Dohody o příměří jaksepatří rozmázli a využili, ale jak dalekou půjdou? Spokojí se odsouzením a hrozbami? Nebo odejdou z jednání v Panmundžomu? Nebo si to vezmou jako záminku k vypovězení dohody? A co se mnou udělá generál Chýle, když mě Korejci nařknou, že jsem zavinil mezinárodní incident? Samozřejmě svedu vše na Švýcara. To on navrhl a trval na namátkové inspekci. Byl velitelem skupiny a já se musel podřídit. Ale obstojí moje alibi? Co mi generál může udělat? Poslat šupem domů? Asi těžko, protože by se to dozvěděli Švýcaři a Švédové, kterým by bylo jasné, že jsem byl potrestán za výkon povinností vyplývající z mandátu komise. Generál by ztratil tvář. Ukázalo by se, že není nestranný, ale poplatný. Takový šrám si nemůže dovolit. Bude mě pár měsíců dusit v táboře, a až se na mě trochu zapomene, pošle mě domů s kádrovým škraloupem.

     Po večeři jsem hrál s rotným Šiškou lízaný mariáš. Potřeboval jsem, aby byl se mnou v kanceláři a slyšel zvonit telefon. Šiška anglicky moc nerozuměl, to byla výhoda. Nebude pořádně vědět, o čem se budu se Schindlerem bavit. Ale může dosvědčit, že mi telefonoval a že jsem s ním mluvil.

     Schindler zavolal, jak slíbil, přesně v půl jedenácté.

     „Captain, právě jsem požádal o konvoj na nádraží.“

     „Jak na to styčný důstojník reagoval?“

      „Začal se vymlouvat na pozdní hodinu. Musím se vám přiznat, že jsem si od té namátkové inspekce nic nesliboval, ale když se mne styčný důstojník horlivě snažil přesvědčit, že je pozdě a že jeho lidi už spí, pojal jsem podezření, že nechce, abychom k tomu vlaku šli. Dal jsem mu prostě rozkaz a víc jsem se s ním nebavil.“

     „Jak je venku?“ zeptal jsem se, abych prodloužil rozhovor a Šiška si jej zapamatoval.

     „Nevím,“ řekl Schindler. „Po celý den jsem nevytáhl paty z ubikace.“

     „Budeme se muset dobře obléct,“ hrál jsem dál prodloužení.

     „To určitě. Vezměte si teplé spodky,“ zasmál se Schindler. „Nemusíte spěchat, auta pro nás přijedou nejdřív v jedenáct.“

     Položil jsem sluchátko a nahlas si ulevil:

     „Do prdele, ten švýcarský vůl chce, abychom teď v noci udělali přepadovku.“

     „Ale já tam snad jít nemusím,“ ohradil se Šiška. „Nebo chceš, abych jel s tebou?“

     „Stačí, když budu tajtrlíkovat já, ty si jdi hajnout.“

     Vzal jsem si skutečně dlouhé spodky, nátělníček, košili, na ní svetr, a navlékl zimní uniformu. Na kulatém jídelním stole stála nedopitá láhev čínské vodky. Napadlo mě, abych si ji strčil do kapsy. Odolal jsem pokušení, ale ne tak docela. Nalil jsem si vrchovatou odlívku a na dvakrát ji vyprázdnil. Na kuráž. Budu ji potřebovat. Pak jsem si navlékl dlouhý zimní kabát a nasadil beranici. Ještě jednou jsem zaváhal nad láhví vodky, ale dal jsem si z ní jen loka a postavil ji zpět na stůl.

     „Až se vrátím, napíšu hlášení,“ řekl jsem Šiškovi. „Ráno je pošleš do Panmundžomu. A ne abys mne budil!“

     „Jasně,“ přisvědčil Šiška. „ A dobrou zábavu.“

     Stáli jsme na nástupišti a podupávali, abychom se zahřáli. Nástupiště zčásti osvětloval pruh reflektorů z Gazíku, kterým jsme přijeli. Žádné venkovní osvětlení zde nebylo, jako ostatně v celé zemi, kde všude v noci vládla naprostá tma, protože Korejci šetřili elektřinou. Nádražní budova byla ponořena do sepiové černě, vykukoval z ní jen malý, žlutý obdélník. Bláto na nástupišti zmrzlo a louže pokrývala tenká vrstva ledu. Bylo jistě patnáct stupňů pod nulou. Prokřehly mi ruce, ačkoli jsem měl silné, pletené rukavice. Co chvíli se do nás opřel nápor ledového větru, který umocňoval pocit zimy. Hořce jsem litoval, že jsem nevzal tu láhev vodky s sebou.

     Severokorejští ochrančíci utvořili hlouček a hlasitě se o něčem dohadovali. Nadporučík Kim-Son-džu stál opodál, asi dva metry od nás na okraji světelného pruhu. Občas se podíval na mne nevidoucíma očima; zcela mne zasklil. Nezazlíval jsem mu to. Dovedl jsem si představit, jak mu musí být: měl zajistit, aby půlnoční vlak projel bez kontroly, ale nesplnil úkol. Na okamžik mi ho přišlo líto.

     „Mně se zdá, že něco slyším,“ řekl Schindler upíraje zrak do tmy.

    „Slyším jenom korejskou hatmatilku,“ řekl jsem. „Kolik je hodin?“

    „Jedenáct čtyřicet dva minut,“ řekl Schindler. Měl hodinky se svítícíma ručičkama, což moje Primky postrádaly. „Takové zpoždění není normální.“

      Jasně, že ne, blesklo mi hlavou. Nejsou dnešní. Zastavili někde vlak, vyhánějí vojáky ven, přijede, až bude prázdný!

    „Nejste ve Švýcarsku, kapitáne,“ řekl jsem. „Tady je jízdní řád jen kus papíru.“

     „Nelíbí se mi to,“ vedl svou Schindler. „Fakt se mi to nelíbí. Jsem zmrzlý na rampouch. Nemůžeme tu tvrdnout do rána.“

     „Od čeho máme styčného důstojníka,“ řekl jsem. „Jste velitel, dejte mu rozkaz, ať se jde zeptat.“

     „Nadporučíku ke mně!“ křikl Schindler.

      Kim-Son-džu napadal na levou nohu, patrně následek zranění ve válce.

     „Žádám vás, abyste okamžitě zjistil, proč má vlak zpoždění, a kdy dorazí,“ rozkázal Schindler. „Tam někdo musí být,“ ukázal k žlutému obdélníku, „tak zjistěte, co se děje.“

      Korejec zasalutoval, otočil se a odkulhal.

      Začínal jsem mít podezření, že něco nehraje, anebo spíš se něco hraje za našimi zády. Ale nechal jsem si to pro sebe.

    „Uvidíme, s čím přijde styčný důstojník,“ řekl jsem po chvíli.

    „Už je pět minut pryč,“ poznamenal Schindler.

     „Třeba musí někam telefonovat nebo telegrafovat,“ řekl jsem.

     Uplynulo dalších pět dlouhých minut, než se Kim-Son-džu přibelhal.

    „Vlak stojí v Dandongu, porouchala se mu lokomotiva. Přijede nejdřív zítra dopoledne, ale není známo, kdy přesně,“ ohlásil. Dandong byla železniční zastávka na druhém břehu Jalu, pár kilometrů za hranicí.

    „A to nám říkáte až teď!“ vybuchl Schindler. „To jste nevěděl dřív?“

    „Je mi líto, ale bohužel mě nenapadlo příjezd ověřit. Velice se za to omlouvám a ubezpečuji vás, že už se to nebude opakovat,“ řekl Kim-Son-džu.

     Vyznělo to jako předem naučené fráze. Pochopil jsem, co se stalo. Jakmile jsme ohlásili inspekci, Korejci měli dost času, aby varovali Číňany, kteří odstavili vlak ve stanici před hranicí. Nechali nás přijet na nádraží a čekat, aby vše vypadalo normálně. Musel jsem uznat, že to s námi sehráli na jedničku. Až odjedeme, vlak s čínskými soudruhy bude mít zelenou.

     Myšlenky kapitána Schindlera se musely ubírat stejným směrem, protože když jsme se vraceli v gazíku do ubikací, prohlásil:

    „I fucked up!“   

     Překvapilo mne, že uzavřený, kultivovaný Švýcar použil vulgárního výrazu "zkurvil jsem to".

     „Nevím, co,“ řekl jsem popravdě, ne abych ho konejšil. „Postupovali jsme podle předpisu. Neudělali jsme žádnou chybu.“

     „Všechno jsem to zavinil já,“ sypal si popel na hlavu Schindler. „Měl jsem požádat o konvoj na poslední chvíli, když už vlak byl za hranicí, a ne hodinu předtím! Dal jsem jim spoustu času, aby jej mohli uklidit.“

     „I kdybyste to tak udělal, obávám se, že určitě by měli nějakou jinou báchorku,“ řekl jsem.

    „Jestli si to opravdu myslíte, tak mi laskavě povězte, nač tady vlastně jsme?“

    „Abychom jim překáželi,“ řekl jsem. „Oběma stranám, tady i na jihu.“  

    „V čem, prosím vás, když sám jste přiznal, že jsme na ně krátcí?“

    „Ve zbrojení.“           

    „Nebuďte naivní. Oba dobře víme, že stejně zbrojí.“

    „Máte pravdu, ale musí to dělat potají a v malém. Bez nás by už jistě měli armády v plném počtu a vybavené nejmodernější vojenskou technikou. A nejspíše by už zas byli v sobě, protože jedni jako druzí mají vymyté mozky propagandou a vzájemnou nenávistí.“

   „Vy tomu opravdu věříte?“ zeptal se Schindler.

   „Někdy víc, jindy míň,“ řekl jsem. „Ale zatím jsem na nic lepšího nepřišel.“

  

Výňatek z politicko-špionážní novely Jana Vítka  PAST,  která vyjde na podzim. Autor byl jedním z velitelů inspekčních skupin DKNS v Koreji.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 26 Červenec 2017 10:50 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB