Litera a její túra mým životem aneb Zjevení podle Miroslava


Nejvyšší čas, abych promluvil. Už jsem málem senior a pořád to odkládám. Musím všem prozradit, co mi bylo zjeveno, tedy pokud by to někdo nevěděl. A hlavně o něm musím vydat osobní svědectví. Však víte, o kom mluvím.

Ilustrační foto: Eli Francis, Unsplash

 

Lidé často nevědí. Oč více si myslí, že vědí, o to více nevědí. Je to vysoce efektivní strategie, totiž vyvolat dojem vlastní neexistence a přitom existovat. A nejen existovat, ale také vládnout těm, kteří nevědí. Po celé dějiny lidstva mít tisíce nejrůznějších služebníků, jako byli vynálezci písma, knihtisku, psacího stroje, počítače a internetu. A k tomu zástupy čtenářů, pisatelů, vydavatelů, knihovníků a bibliofilů.

Ale pozor! Neviditelný Vládce sice někdy zachraňuje životy, což se stalo nedávno mně, ale jindy naopak své literární nevolníky dohání na pokraj šílenství, což se stalo Ivanu Blatnému, Robertu Walserovi i mně. Guru českých spisovatelů Bohumil zakličkoval do kapesníků zjištění: „Je hodně spisovatelů, kteří píšou proto, aby nespáchali sebevraždu.“ Prostě – sloužit mu může být slast i past.

O koho jde? To je přece jasné. Kdo vládne světu knížek? Oddělte to „k“ na konci slova „knížek“ a už to vidíte černé na bílém: „kníže k“ čili Kníže knížek. Kníže knížek, neviditelný vládce literárního a knižního lidu je oním Pánem, který řídil můj život. Jako tisíce jiných, i já jsem v ústech i žaludku pocítil to, co popisuje apoštol Jan v 10. kapitole Zjevení.

Kníže knížek na sebe vzal podobu velkého anděla, který rozkročen nad zemí a mořem Janovi podal knihu a přikázal, aby ji pozřel. V ústech ta záhadná kniha chutnala jako med, ale v žaludku zhořkla. Znáte to: sladké tvoření, čtenářský úspěch, požitek z četby a z kochání se krásnými bibliofiliemi, ale také vyčerpanost, hořkost z neúspěchu a zapomnění i finanční zruinování. Prožili to tisíce služebníků knih a literatury včetně mne. Dosvědčují to nezvratná fakta z mého života, která teď ozřejmím. Jen čtěte dál!

Jak je psáno, na počátku bývá slovo a v případě spisovatelů to platí trojnásob. Kníže knížek po mém příchodu na svět vyslal tři sudičky, aby mě vybavily celoživotními dispozicemi.

První sudičkou byl Uprchlík žijící na ptačím stromě, který utekl z vězení a chtěl se integrovat do společnosti ostatních opeřenců na stromě symbolizujícím celou lidskou pospolitost. Ztotožňoval jsem se s ptačím hrdinou, který se sice osvobodil, ale vzápětí narazil na svou sociální vyčleněnost, která mě měla také po celý život doprovázet.

Druhou sudičkou byl nejslavnější český superman Ferda Mravenec. Nadělil mi píli, která se v dospělosti projevovala knižním i pracovním workoholismem. Nebýt Ferdy, nebyl bych majitelem tisíců knih a nepřečetl bych jich stovky skomírajícím zrakem, ani bych je nevydával. A nezažil bych syndrom vyhoření…

Třetí sudička byla dokonce týmová – žabáci a potkani v proroctví Kennetha Grahama Žabákova dobrodružství. Tito vlhcí obyvatelé temných zákoutí a hlubin mě přivedli k zákoutím a hlubinám lidské duše. Ztvárnil jsem to v básnickém vyznání: Moji oblíbenci – Karl Gustav Jung / Kvak a Žbluňk. A to je také klíč k mému literárnímu dílu.

K mým desátým narozeninám Kníže vydal Cestu slepých ptáků Ludvíka Součka. Byla to iniciační kniha pro mne i pro celou generaci. Upozornila mne nejen na vesmírné záhady, ale také na mou cestu slepoty. Abych o tom nepochyboval, jedna dobrá duše mi vyzradila utajovanou věštbu očního lékaře, že během pár let oslepnu.

To mě vyděsilo. Jak stihnu přečíst všechno, co musí zvládnout každý rodící se spisovatel? Ale Kníže si věděl rady a pomohl mi. Poslal mě do tajného literárního kláštera, do „zvláštní“ internátní školy pro slabozraké děti v Litovli. Byl to uzamčený ústav plný kluků a holek, mezi kterými jsem vyčníval mírou dosažených vědomostí ze své původní školy. Vlastně jsem se neměl co učit. Šerif, jak ředitele spolužáci nazývali, mi dovolil zavírat se na celá odpoledne a večery v učebně a číst – Ženy od Mysu Sur, Mokré moře, Popis jednoho zápasu, Divoké palmy, Říjen v železniční zemi, Pábitele, Zbabělce a další literární učebnice.

Pak mne Kníže vyslal z rodné Moravy až do daleké Prahy, na gymnázium pro zrakově postižené. Inspirativní silná doba. Devětašedesátý a dozvuky mizející svobody. Písničkáři, Hrabětovy, Holanovy a Blatného básně v podání Mirka Kováříka, Nedivadlo Ivana Vyskočila, antikvariáty a kompas pro hledajícího „Bohumil Hrabal uvádí…“ s texty Klímy, Weinera, Demla, Kafky a dalších.

Hodiny četby s dalekohlednými brýlemi, s dvojicí silných čoček zasazených do brýlových obrub. Velké zvětšení vyžadovalo čtení ze vzdálenosti několika centimetrů, odborně řečeno „lízání papíru“. Četl jsem kdykoliv a kdekoliv, třeba venku na lavičce, při jízdě vlakem domů nebo při čekání na tramvaj i v ní. Musel jsem si vybrat – buď se budu stydět za to brýlové monstrum na nose, nebo si něco přečtu. Nebylo vyhnutí, vždyť začínající sedmdesátá léta byla magickou érou čtenářství. Už nikdy se tolik nečetlo.

Kníže měl služebníky i v řadách rudých spisovatelů. Dcera jednoho z nich, tajemného Krále Šumavy, mě seznámila s jemným inteligentním básníkem Paříže Petrem Skarlantem. Nasměroval mne na mnoho knih i do Klubu mladých literátů s excelentním lektorem Josefem Bruknerem, autorem různě velikých poetických slovníků. Pan Brukner zřejmě z lásky k Topičovu nakladatelství pracoval jako topič a vedle toho roztápěl literární oheň v talentech, jako byly Petr Nový, Václav Křístek, Lubor Faltejsek, Tomáš Oulík, Alexandra Berková a další. Nabíjející společnost, stále jsem psal a četl a četl. Služba Knížeti byla slast, ale blížila se i past. Znáte to – nejdřív „kvak“ a potom „žbluňk“.

Přišla mladá dospělost a já jsem nic netušíc onemocněl bibliopatologií. Jak se to stane? Infekce do oběti vniká naprosto nenápadně. Chcete si přečíst další texty Ládi Klímy a ony nejsou k sehnání. Obcházel jsem antikvariáty, dával do novin inzeráty na koupi knih, sepisoval seznamy knih hledaných a knih nabízených na výměnu a pomalu se propadal do hlubin sběratelství. Ještě dnes cítím to sběratelské blaho, když u mne přistál Havran – Josefem Váchalem přebásněný, graficky vyzdobený a vytištěný v pouhých třinácti exemplářích! Nesl jsem ho v kleci domů a s ním i o polovinu výplaty méně. Čekal jsem, že manželka napíše nový Krvavý román. Nestalo se. Byla také nakažena bibliopatologii.

Naše kdysi skromná domácí bibliotéka se rozrůstala, přibývali další autoři, zajímavé edice, vzácné bibliofilie, krásné tisky, ex libris a grafiky. Tajemník Spolku českých bibliofilů mi soukromě udělil čestný titul „Jediný slepý bibliofil na světě“. Ještě jsem sice nebyl úplně nevidomý, ale prorokovaná slepota už klepala na dveře, za kterými se tísnilo pět tisíc knih a rodina. Ano, knihy, knihy, knihy – stále přikupovat knihovny, plnit volné kouty, úložné prostory pod postelemi, krabice pod lavicí a police na záchodě. Muselo se něco stát!

Rozhodl jsem se alespoň částečně se vymanit z moci Knížete knížek, totiž skoncovat s bibliofilstvím. Abych si knižního vládce usmířil, předložil jsem před jeho neviditelnou tvář literární obětinu – vydal jsem samizdatovou bibliofilii „Já je já!“ – citáty z Klímových dopisů ing. A. Pavlovi, 25 výtisků, ruční papír, grafika Jiří Sozanský. Jenže oběť nestačila, příval knih se nedařilo zastavit. Se stále větší drzostí nás vytlačovaly z bytu. Museli jsme většinu prodat, jenže další se k nám hrnuly od literárních přátel a známých.

Co s tím? Kam se před knihami ukrýt? Kam jinam než do říše tmy. Oslepl jsem. Dávná věštba se splnila. Jenže jak se ukázalo, i to bylo součástí záměru Knížete knížek. Uprchlík ze světa tištěných knih se měl stát misionářem ve světě zvukových knih pro nevidomé. Dostal jsem nové úkoly. Musil jsem se postarat o načtení Musila, Kafky, Demla, Kubína, Bunina a jim podobných i nepodobných. Dělal jsem to jako člen komise vybírající knihy a později jako externí spolupracovník, dokud to šlo. A pak už to nešlo.

Čekaly na mne další misionářské úkoly v prostředí tmy. Měl jsem pořádat literární kluby, autorská čtení, literární soutěže nevidomých i jinak postižených a postarat se o vydání desítek publikací včetně několika mých. Aby mě Kníže povzbudil, poslal na akce mé neziskovky mnoho svých služebníků, například. Alexandra Klimenta, Ludvíka Vaculíka, Jířího Hájíčka, Jáchyma Topola, K. H. Krchovského, Terezu Brdečkovou, Dášu Voňkovou, Táňu Fišerovou, Alfréda Strejčka a další.

Ovšem literární službou se v neziskovce nedá uživit. Abych mohl pobírat ředitelskou almužnu, musel jsem pro klienty a zaměstnance získat několik milionů ročně. Často jsem pracoval dvanáct hodin denně i o sobotách a nedělích. Zkrátka Ferda Mravenec měl pravdu a ta pravda si vybrala svou workholickou daň. Zachránila mne až urychlená evakuace do důchodu. Na rok jsem vypnul mluvící počítač. Celé dny jsem poslouchal načtené knihy a klasickou hudbu. Zachránilo mi to život.

Ale tím moje zvěstování neskončilo. Naopak. Po ročním odpočinku jsem pocítil neodolatelné puzení napsat svědectví o velkém andělu stojícím nad zemí a mořem, o psancích psaní, o svatořečení Bohu milého Bohumila nebo o tom, jak grafomani vydávají svá díla. Je to čtrnáct zastavení na pouti literárním knížectvím. Název nemohl znít jinak – „Kníže knížek aneb o čtení, psaní a jiných posedlostech“. Text je v počítačovém šuplíku, stačí jen ho vydat.

Tím moje služba Knížeti knížek skončí. A nyní zřejmě nastal čas. Dnes uprostřed noci mne velký anděl vzbudil a přikázal mi zapsat toto poselství: „Slyšte výrok Knížete knížek! Toto jsou má slova, vydavatelé a nakladatelé, bedlivě naslouchejte a horlivě čiňte! Vydejte Michálkovo svědectví o mně, neboť já jsem váš Pán, Vládce světa knih a literatury, mocný Kníže knížek! Běda vám, vydavatelé, pokud svědectví nevydáte! Běda vám, nakladatelé, pokud knize nedopřejete pořádný náklad, budete napříště nakládat tak nanejvýš okurky!!!“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP