Fejeton Martina Patřičného: Krajina všech krajin


Tenhle fejeton, poznámku, jsem vám minule slíbil. Takže – pamatuju starou Prahu, hodně šedou, opadané omítky, lešení sto let staré. Plošně se to dnes zavrhuje. Ale jak už jsem napsal druhdy: „Navzdory normalizačnímu příkrovu jsem tady (Praha 9, Vysočany) zažil snad nejvíc hádek o smyslu života, o povaze umění, večerů poesie, debat o knihách – kde to sakra je? Zmizelo to jak pochcané rohy a sliny a nápisy křídou pod novými omítkami a sklem.“

Martin Patřičný: Střed světa

 

Tak. I ta mnohdy špinavá a šedá Praha měla v jediné dlažební kostce víc ducha, než – ne, nebudu už soudit. Duch Prahy trvá a je to moje město.

Martin Patřičný: Siluety, 24 x 30Druhou mou životní Krajinou je bezesporu Krompach v Čechách, ten a jeho okolí, Juliovka, Světlá, Heřmanice, Jablonné, Trávník, Mařenice, Cvikov. Přebírám si ta jména jak kuličky růžence. Přehrada Naděje, Hvozd, Kulich. Tady mám schované dětství, dospívání, první chápání kdo jsem prostřednictvím dívek. Obloukem času jsem tu byl i s tou zřejmě předposlední, v čase, kdy už mi plavaly oči, jako to měl můj dědeček. Vítr? Radost, dojetí…

Ale to pro vás nemá význam, vy máte krajinu jinou a máte i jiné slzy schované pod jinými kameny u cesty. A i kdyby se nám povedlo ty dobré slzy spojit do proudu, tak stejně – nikdy nevstoupíš do stejné řeky. A řeky – Vltava, Sázava, Lužnice, Jizera – co říct? Že pro zdraví stačí kapka z jejich proudu?

Krajinu své knihovny a jejích příběhů jsem popsal dostatečně ve svojí Čítance (Patřičná Čítanka, nakladatelství Jonathan Livingstone), dala mi dva roky práce a celé jezero radosti, ještě je k mání. Dá se prý i půjčit v knihovně. Tahle čítanka je vlastně příběh čtenáře a možná vám i řekne, co chcete číst. A knihy toho srdce svého si zase nechám na příště. Ostatně – taky jste mi toho o těch vašich zatím moc nenapsali!

Jestli máte dojem, že píšu jaksi po staru, je to správný dojem!

Nakonec ale moc chci napsat, že tou nejkrásnější krajinou, kterou celý veliký kus života vyznávám, hledám (a nalézám), je krajina ženy. Trojjediná. Vědomá složka, ta duševní a tělo.

Na první pohled a v základu jsou těla žen vlastně přibližně stejná, ale těch rozdílů při pohledu zblízka! Tolik knih je vlastně jen o tom, že? A ještě jeden postřeh mám – všechny shora jmenované své krajiny srdeční bych dokázal opustit (byť se seerdcem rozervaným, jak se dřív psalo) ale tuhle, tuhle ne. Snad až na konci. A ještě mám před sebou plno práce.

Kdysi měl Suchý se Šlitrem píseň: Jsi ta nejkrásnější krajina, co znám…Vyznání, smíchem odlehčené, jak oni to báječně uměli.

 

Autor je výtvarník a spisovatel.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP