Lehce uplakaný román Griet Op de Beeckové


První díl zamýšlené trilogie belgické spisovatelky, dramaturgyně a novinářky Griet Op de Beeckové (*1973) To nejlepší, co máme, který letos vydalo v překladu Radky Smejkalové nakladatelství Host, zaujme především hlubokým příběhem a způsobem vyprávění.

Ilustrační foto: Zachary Young, Unsplash

 

Autorka má za sebou ocenění za nejlepší nizozemsky psaný debut, které získala za svou prvotinu Výš než v sedmém nebi (2013, česky 2015), a do češtiny byl přeložen i její druhý román Pojď sem, ať ti můžu dát pusu (2014, česky 2017).

Beecková vypráví o tom nejlepším, co máme – tedy o životě. Ani ne tak o jeho radostech, jako spíše o starostech, které nám přináší. Přesto je tu ale vždy něco, kvůli čemu se vyplatí žít, ať už je to rodina, přátelé či láska. O tom je aspoň přesvědčen hlavní hrdina románu Lucas, který bez zásadní pohnutky prochází životní krizí, rozhodne se opustit práci i manželku, přestěhovat se na most sebevrahů a zachraňovat bezmocné lidi, jimž nezbývá nic jiného než skočit do řeky hluboko pod nimi.

Kniha tak začíná poněkud nereálně. Působí přespříliš sladkobolně, místy až kýčovitě dojemně. Všechny zobrazené postavy mají velká trápení, zažily v životě obrovská neštěstí, nad kterými se neustále pozastavují a omílají je pořád dokola. A co je nejhorší – lidi mezi sebou spojuje právě jejich utrpení. Postavy se v tomto světě začínají řídit výhradně svými emocemi, opouští je racionalita a jejich dávná neštěstí najednou ovlivňují veškeré jejich jednání.

Griet Op de Beecková: To nejlepší co mámeV tomto momentě má čtenář pocit, jako by se hroutil celý okolní svět, který je skrz naskrz protkaný nejrůznějšími křivdami a obydlený ublíženými lidmi, vybaví si červenou knihovnu 70. let a nemá už chuť v četbě pokračovat. To by však udělal velkou chybu…

To, co román dělá výjimečným, je autorčin jazyk, a především dobře zvládnutá kompozice budující napětí. Prolínají se vedle sebe tři časové roviny, které spolu zdánlivě nesouvisí, a sice Lucasovo dětství, Lucasův vztah s Isabelle a jeho současný stav, tedy krize. Všechny tři linie v sobě skrývají jakési utrpení a zpočátku se nepravidelně střídají ve formě jednotlivých krátkých kapitol.

Teprve v úplném závěru vyprávění, kdy všechny tři roviny splývají, se dostáváme k opravdu silnému příběhu. Do té doby totiž nemáme ani ponětí o tom, proč se Lucas nevídá se svými rodiči nebo proč je jeho sestra psychicky nemocná, a nejsme tedy schopni vidět mezi tím vším spojitost. A takové rozuzlení, jakého se nakonec dočkáme, neprozrazuje předtím vypravěč ani v náznacích.

Poutavost textu stojí na drobnokresbě, o níž přitom nemůžeme říci, že by děj nepatřičně brzdila. Každičký, mnohdy i na první pohled zbytečný detail dodává ději na barvitosti. Na druhou stranu jistá nedůvěryhodnost, která pramení z místy přehnané sentimentality, se projevuje i v dialozích. V některých chvílích spolu postavy komunikují příliš afektovaně a čtenář se pozastavuje nad jejich neustálým skákáním si do řeči a nechutí dokončit svou myšlenku. Pokud se podíváme kupříkladu na desetiletého Rileyho, ten chvílemi jedná a mluví jako dospělý muž, chvílemi zase jako pětileté dítě.

Co se ale týče propracovanosti charakterů jednotlivých postav, ty jsou – až na výše zmíněného Rileyho – opravdu promyšlené a jednají vždy podle svých přisouzených povah. Nejvíce to spatřujeme u Isabelle, Lucasovy ženy, která jedná vždy sobecky, povrchně a nadřazeně a nikdy ze své role nevypadne. Totéž platí i pro Lucasovu sestru, matku a otce. Samotný Lucas je charakterově vykreslen nejméně, a to i přesto, že se jedná o hlavního protagonistu příběhu.

Beecková se ve svém románu snaží podtrhnout nejpalčivější problémy dnešní společnosti, na které poukazuje samotným příběhem i charakterem jednotlivých postav. Její příběh tak oplývá silným existencionálním tónem, jehož ztělesněním se stává symbolicky most – most, který spojuje, který chrání od pádu do hluboké propasti, most, jehož opuštění znamená konec. Postavy jejího románu jsou osamocené, nemají nikoho blízkého, a tak opouštějí svět právě kvůli tomu, že takový most mezi sebou a někým dalším nedokázaly vybudovat.

Jde tu tedy především o opuštěnost člověka v cizím světě. O lidskou sobeckost, kterou nejlépe vidíme v Lucasově komunikaci s Isabelle, kam se vkrádají prvky upomínající na poetiku havlovského absurdního dramatu. Postavy mezi sebou mluví, ale nic důležitého si neřeknou, nejsou schopny se dorozumět. Zachycen je rovněž egocentrismus matky hlavního protagonisty či absolutní nadřazenost a bezcitnost jeho otce.

Některé věci se nedají popsat slovy. Přesně tak je to v románu formulované a přesně to si z jeho četby odnášíme. Autorce se přesto podařilo vystihnout odcizení se jednoho člověka od druhého i pocit beznaděje, který dokáže přivést člověka na scestí. Pokud se tedy čtenář prokouše poněkud přehnaně melancholickým počátkem knihy, uspokojení ze silného příběhu jej nakonec nemine.

 

Přeložila Radka Smejkalová, nakladatelství Host, Brno, 2019, váz., 319 stran.

 

Knižní přílohu květnových Literárních novin Biblio (vycházejí  ve čtvrtek 25.4.) najdete ve stejný den i v Lidových novinách.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB