Petiškovým paranormalitám se daří vypovídat o životě


Vedle knihy Chceš být král? vyšla Eduardu Martinovi (pseudonym Martina Petišky) závěrem roku 2018 i sbírka šesti povídek s tajemstvím Ďábel lásky. Kdybychom ji měli srovnat s aktuální produkcí, dosti se blíží novince Iva Haráka Pět povídek z nadskutečna z téhož roku.

Eduard Martin (vlastním jménem Martin Petiška). Foto Petr Vilgus, Wikimedia, CC BY-SA 3.0

 

Harák ovšem neustále pracuje s jazykem, zatímco Martin vypravuje úplně přímočaře a řekněme tradičně. Oba se nicméně pokoušejí dát fantaskním povídkám další přesah, kterým není ani zdaleka pouze to, čemu obecná škola říká „poučení“.

Podivuhodný případ paní Sabiny Astelové se ve vší své strohosti pokouší o vpád do vnímání titulní ženy. Věci, které jsou vědecky definovány, by ráda chápala poeticky. Banalitu chce zakrýt sněním v bdělém stavu; dívá se na měsíc z manželského lože, ale vidí něco jiného. Jenže to není problémem dne. Jak Sabina začíná chápat, že také její partner vidí jinak, a co horšího, dívá se skrz ni. Možná známe něco podobného každý, nicméně povídka okolo toho stavu provede pozoruhodnou kličku a ocitáme se v situaci, které dal základní etalon H. G. Wells svým Neviditelným.

Stav Sabiny Astelové se však od stavu dávného Griffina a jeho následovníků odlišuje dalšími konstantami a spíše někomu bude asociovat Havlíčkova Neviditelného. Zároveň by se tento příběh mohl jmenovat Být jen pro sebe. Reflektuje svým způsobem i atomizaci současné společnosti.

Eduard Martin: Ďábel lásky„To, co jsem sama dřív považovala za viditelnost,“ uvažuje hrdinka, „byl možná pouze zvláštní, záludný způsob, jak se projevovala neviditelnost. I to, co je vidět, může být přece NEVIDITELNÉ. Možná to bývá neviditelné nejčastěji. Dívala se na manžela, žvýkal za novinami, jako po sta a tisíce večeří, žvýkal a neviděl.“

Ne všechny povídky knihy Ďábel lásky pracují s působivými pointami a někdy je podstatnější nastíněná atmosféra. To, co si po jejich přečtení domýšlíme. Opět se Martin chápe i nikoli jen čapkovského tématu o člověku, jenž dokáže vlastní silou vzletět a létat jako pták i mimo sen (Stoupání), a cílí na ty nejzákladnější dětské touhy, byť píše pro dospělé.

A ptá se: Jak spatřit to, co bude? Jak uvidět události, které už proběhly? Je v čarách dlaně skutečně cosi fatálního, o čem nemají ponětí šarlatáni, kteří z nich čtou?

Poslední příběh, který svou délkou padesáti stran předčí jen úvodní Prorok, odmítá ve finále teorii, že se protivy přitahují, a knize dal titul. I včetně odkazu na klasický Le Sageův román Kulhavý ďábel představí uprostřed pražské reality „Ďábla lásky Asmodea“. Jde přitom o povídku až fuksovskou, jejíž hrdina je příkladem „dítěte z přešlechtěných rodin, dítěte předčasně bystrého a duševně probuzeného, ale od narození tělesně – ovadlého“.

Ačkoli sám znale čítá z dlaní, cosi podstatného mu v jeho vlastní dlani chybí. Čára lásky. „I ďábel však touží po lásce,“ napadne profesora Kesslera, který zde představuje autorovo alter ego. „A možná ďábel je ďáblem jen proto, že ho nikdo nemiluje.“

Více než technickými příčinami paranormálních schopností se Martin mezi řádky věnuje jakémusi jejich „vtlačování“ do duševních stavů lidí, přičemž bývá typickým, že podobné polohy bez vysvětlení odezní. Tak, jak přišly. – Asi coby schopnosti hrdiny, který nám o nich vypráví v úvodním Prorokovi. Snad i jako pocity Sabiny Astelové.

Eduard Martin: Ďábel lásky. V edici Pragma vydalo nakladatelství Euromedia Group. Praha 2018. 208 stran.

 

Knižní přílohu květnových Literárních novin Biblio (vycházejí  ve čtvrtek 25.4.) najdete ve stejný den i v Lidových novinách.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB