„Autor Matouš“ píše o iluzích, kterým podléháme


O pseudonymním autorovi knižní novinky Text (vyšla začátkem roku 2019) lze prozradit, že vystudoval filozofii a pracuje na pražském magistrátě. Na třetí straně své knihy prozrazuje, že jeho práce názvem a „aliasem“ odkazuje k teorii intertextuality, podle které je spisovatel jen prostředník reorganizující a reprodukující texty ze „sítě“.

Autor Matouš: Text. Foto: autorova fcb stránka

 

„Ačkoli se v základě ztotožňuji se zmíněnou tezí,“ dodá Autor Matouš, „stavím se současně proti a paralogicky vnáším do odosobněného autorství textu sebe, své myšlení a cítění.“ Vše to zní vědecky, sama kniha se však čte sama. Tak dobře je napsána. Celou si ji můžete přečíst ZDE.

Dystopická kniha začíná nejkratší z povídek nazvanou podle čtrnáctiletého hrdiny-vypravěče: Žiletka. Mladý muž je výjimkou v prostředí, ve kterém žije. Třeba už tím, že se pokouší o literární tvorbu. V moskevském horkovodu a mezi zdrogovanou lůzou. Aby se psychicky zachránil, předčítá venkovance Izabele, ale od první stránky víme, že dotyčná zemře. Žiletka ne. Prošel „Novgorodským nápravným ústavem pro mládež“, kde byl znásilňován, a posléze se za to pomstil dvojici trýznitelů žiletkou. Úspěšně uprchl do metropole a z různých nebezpečí, která naň číhají, je největším „děsem“ mráz: „Fantom mrzačící pouliční chátru, který neopatrným bere prsty.“

Žiletkovi občas připadá, že jenom on „nečichá“. Na rozdíl od většiny má také pevný životní plán, i když nad ním ustrneme, když jej ve finále předestře v děsivém pragmatismu: Podstatným článkem jeho budoucnosti je několikaletý pobyt „za katrem“. Proč? „Pro chytrého chlapa z ulice je vězení jediný způsob, jak se stát někým.“

Jen o málo delší, ale ještě děsivější a depresivnější je fakticky hororová próza Krávu a dvě kozy. V zavaleném podzemí dolu v Kongu ji vypráví dvanáctileté děvče plné dětského optimismu, která sní o malém hospodářství. Do úzkých chodbiček, jimiž prolezou jen děti, byla „africká princeznička“ přivezena proti vlastní vůli a trpí hladem, znásilňováním od hlídačů. Přesto plánuje s nekonečnou nadějí útěk a vysvětluje čtenáři, jaké to – podle ní – bude v zaslíbené Evropě. Na vlastní oči viděla, jak zabili jejího pastora (který měl spoustu knih, z nichž jí předčítal), modlí se, hovoří s Bohem a sní, že budoucí její dvě děti budou hodně číst. I když dívku obklopuje bahno, ve kterém se další děti zalkly, sama neztrácí naději a věří, že pro ni přijde bratr. Nepřipouští si až do konce ani na chvíli, že zemře. Tato povídka je malým příspěvkem k úvahám o migrantech.

Jen o pár stran delší je próza Vzorec štěstí a dějiny jednoho malého světa. Vypráví ji hrdina narozený roku 1986 nebo 1987 a text působí velice autobiograficky. Hlavní postava získá povědomí o VZORCI, který dnes dělá člověka šťastným a plnohodnotným, a tyto názory nám předestře: „Uč se a poslouchej, abys mohl dělat práci, která ti přinese peníze a pohodlí a ostatním užitek.“

Na rozdíl od předchozích hrdinů se aktér narodil do bezpečného světa. Doma nechybí knihovna, rodiče jsou vzdělaní. A přece postupně ztrácí iluze, již na gymnáziu propadá nihilismu a „vzorec“ chování u něj vyvolává spíš opačný efekt. Chce být rebel. A přece chápe realitu: „Světu vládnou peníze, popularita a konvenčně určený parametr krásy.“

Studuje filozofii, ale stále je jiný. „Stejně jako jsem včas opustil diktát televizní obrazovky, vyvaroval jsem se naštěstí i trendu barevných displejů mobilů a telefon pro mě zůstal nástrojem na volání a odesílání zpráv,“ přizná, zatímco se dějiny přelomí mezi prezidenty Klausem a Zemanem. A právě tehdy si hrdina vybaví patos a velké ideje roku 1990. Vnímá vytrácení nadšené vlny euforie a ptá se, zda je skutečně jediným smyslem života VZDOR proti absurditě. Původní vzorec si transformuje: „Pracuj tak, abys měl výsledky, a podřiď se požadavkům, protože tvá práce je tvou hodnotou, tvou obživou a tvým štěstím.“ Splnil vše, co vzorec chtěl, ale šťasten není.

Nejkvalitnější částí Matoušovy knihy jsou povídky odehrávající se v Itálii a Velké Británii. V první vstoupíme do života čtyřiadvacetileté Neapolitánky, která si nechává nastřelit už padesátý piercing. Ten vedený skrze klitoris má přitom právě dva roky – následoval po potratu. Současně se jednalo o moment, kdy tato žena začala spát jen se ženami.

Neapolitánka není díky náhlému dědictví chudá, i pronajme si porno-kino, kde mimo jiné vystavuje své obrazy. Jeden nazve Úhyn čtenářů. Lidé si na něm fotografují celou haldu tlejících knih, přičemž plíseň už rozežírá i lidi samotné. Dřívější svět zkrátka připadá Neapolitánce při pohledu zpátky „opravdovější“. Kino chce zničit naproti žijící invalidní dělník, který neřest propojil ve své mysli s nástupem papeže Františka. Atentát se nepodaří, ale biograf stejně zaniká.

Finální příběhem Matoušovy knihy je vylíčením osudů britského autora jediného bestselleru, který nepřekročil vlastní stín. Přece se o to ale dál snaží – na děsivém okraji Liverpoolu. Začíná pít, ale prahne i dál napsat román o lidské zrůdě. Hledá takovou ve Waltonské věznici. Setká se tam se třemi zvláštními muži, ale současně se v tisku dočte o mrtvole děvky. Pátrá mezi jejími souputnicemi a zajímá se o jejich zkušenosti s touhou mužů po moci. Příběh nám připomene zkazky o Rozparovači i díla Clive Barkera.

Náhle se hrdina sám stává podezřelým a co je podivnější, není pro něj těžké ve vlastní vinu uvěřit. Ač je pravý vrah dopaden, spisovatel to nepřijímá. Je internován v „Ashworthské nemocnici pro psychicky nemocné“ a umírá. Dílo, jež takřka dokončil, vydá jeho žena pod titulem Šílenství, které nakonec stane světovým bestsellerem. Tato povídka má až kafkovské prvky a čiší z ní trochu dech Dostojevského.

Matoušově knize se stylově vymyká jenom text On a ona, který má charakter rozboru a interpretace divadelního melodramatu o čtyřech dějstvích. Hru však poznáme jen skrz komentované ukázky a analýzy vnitřních dialogů muže a ženy. Hrdinové projdou učebnicově vzorovou cestou života od vlastních snů po scestí. Dochází k mechanizaci vztahu a sexu, ale i k pokusu o „odložení masek“ a roztříštění stereotypu. Místo rozchodu jsou nakonec rozhodnuti užít přece jen čas ve dvou a sdílet sny. Oba jsou individuality a nemají tytéž cesty, ale (snad) půjdou bok po boku.

Z celku knihy se také vymyká vynikající Dickovská dystopie Brýle. Líčí den v Paříži třetí třetiny 21. století, kdy budou titulní pomůcku nosit přes oči všichni. Hlavním hrdinou je učitel šesti až osmiletých dětí Pierre Poncelet, další z Matoušových rebelů. Narodil se v čase, kdy se BRÝLE ještě nenosily. „Byli bychom bez nich ale slepí,“ říká se tu, ale Pierre tuší, že ony okuláry lidstvo naopak oslepují. Když si Pierre pomůcku na chvíli sundá, zahlédne krásnou dívku, která zrovna udělala totéž. Užasne nad jejíma očima: „Jednou jistě svedeme vytvořit prožitek tak silný a percepci tak skutečnou a jedinečnou, jako byl pohled do nádherných dívčiných očí, které jsem dnes ráno spatřil“.

 

TEXT. Napsal a ilustroval „Autor Matouš“. Nakladatel neuveden. Praha 2019. 194 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB