Konec jedné gaelské komunity připomíná smrt kohokoliv z nás


Kniha Konec podzimu označovaná za nejlepší gaelsky psaný román 20. století odhaluje zanikající tradiční způsob života v gaelsky mluvících komunitách ve Skotsku. Zpracovává tedy podobné téma jako česká autorka Teréza Nováková ve svých Dětech čistého živého (1909), kde vykresluje zánik náboženské sekty.

Ostrov Skye, Vnitřní Hebridy, Skotsko. Foto: Tomas Robertson, Unsplash

 

Z obou děl je cítit smutek a nostalgie, každé však dané téma zpracovává úplně jiným způsobem. Zatímco Nováková dbá na realistické zachycení, autor Konce podzimu Tormod Caimbeul si vytváří fiktivní vesnici, a přestože na rozdíl od Novákové vyrůstal v jedné z těchto zanikajících komunit, dívá se na jejich způsob života s nadhledem.

Vypravěč zachycuje během jednoho dne a noci život posledních tří obyvatel gaelsky mluvící oblasti, kteří ještě žijí v souladu s přírodou. Děj nemá přísně ohraničený začátek a konec, nenajdeme tu ani výraznou zápletku. Mnohem důležitější roli tu hraje zobrazení způsobu existence vybraných postav, zejména pak jejich myšlení. Tím se časový záběr vyprávění rozšiřuje a čtenáře nechává nahlédnout i do životů dalších, již zesnulých obyvatel.

Z románu zřetelně vystupuje semknutost celé komunity, její časté odkazování na předky, a to opravdu hluboko do minulosti, její úcta ke zvěři i nutnost pojmenovat každé místo v okolí. To vše vypravěč zachycuje humornou formou nadsázky, nahlas od srdce se tomu však nezasmějete. Jeho humor je spíše vančurovského ražení, tedy ve smyslu „humor není smát se, ale lépe vědět“.

Tormod Caimbeul :Konec podzimu Zajímavá je paralela mezi zánikem – titulním „koncem podzimu“ – komunity a lidského života obecně. Všichni tři přátelé se ocitají na sklonku svých dnů právě ve chvíli, kdy jsou ve své osadě již posledními lidskými tvory, neboť všichni ostatní zemřeli či se odstěhovali. Trojici hrdinů čeká krutá zima, která symbolizuje jak jejich vlastní smrt, tak úplný zánik celé jejich komunity.

To se pochopitelně odráží i v jejich myšlenkách. Postavy neustále vzpomínají na své zemřelé příbuzné a přátele i na ty, kteří komunitu dobrovolně opustili, uvědomují si svou situaci a neustále o ní diskutují, což do knihy vnáší výrazné existenciální tóny. Prolínání jejich rozhovorů, vlastních vzpomínek a připomínaných cizích příběhů se ovšem místy podepisuje na přehlednosti vyprávění.

Výrazným prvkem je zde křesťanská víra, strach z ďábla, hledání ochrany u Boha i různé výklady Bible. Náboženství prostupuje celou komunitu, a to nejen co se týče lidí – zajímavý moment představuje zachycení myšlenek Coinneachova psa Charlieho, který se modlí, aby se mu podařilo zardousit kocoura.

Kniha je nevšední nejen tím, že zachycuje nepříliš známé gaelské prostředí, ale také samotným způsobem literárního ztvárnění látky, jež se v mnohém liší od toho, na jaký jsme zvyklí. Například ten, kdo nezná tradiční gaelskou poetiku, bude jen těžko chápat parodii užívanou v mnohých písních a básních, které se v díle vyskytují. Leccos naštěstí čtenáři osvětlí překladatelka knihy. To se samozřejmě netýká ústředního tématu románu, jímž je konec lidského života, provázený vzpomínáním, osamělostí a leckdy i pocitem bezvýchodnosti, a které k nám promlouvá i přes všechny rozdíly mezi naší a gaelskou kulturou.

 

Tormod Caimbeul (1942–2015) byl významný skotský autor gaelské prózy, který působil mimo jiné jako učitel angličtiny a gaelštiny. Literárně debutoval v roce 1979 románem Konec podzimu (Deireadhan Fhoghair), jenž se loni dočkal českého překladu – a zároveň vůbec prvního překladu do cizího jazyka – zásluhou Petry Johany Poncarové, které vynesl první cenu v Překladatelské soutěži Jiřího Levého. Caimbeulova tvorba dále zahrnuje kromě tří povídkových sbírek také dva další romány Šrapnel (Shrapnel, 2006) a Severní hřbet (An Druimbho Thuath, 2011).

 

Přeložila Petra Johana Poncarová, nakladatelství Argo, Praha, 2018, váz., 176 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB