Tíživá totalita nahlížená dětskýma očima


Zuzana Nováková (dívčím jménem Renčová) je českou básnířkou a především autorkou knih pro děti a mládež. Lyrická jemnost a smysl pro umnou konstrukci dětského vnitřního světa je také to, co charakterizuje její román Přítel Stesk, který vydalo na sklonku minulého roku nakladatelství Vyšehrad.

Ilustrační foto: Ye Jinghan, Unsplash

 

Románový příběh začíná několik měsíců poté, co je jistý Jan Lukas odveden do vyšetřovací vazby a jeho manželka a děti musí nedobrovolně opustit Brno, neboť také oni nyní nesou cejch zrádcovství. A přesně takoví – černé ovce socialistické společnosti – nacházejí útočiště na slovácké vesnici pod střechou pátera Josefa, kam vzápětí přichází i Helena Lukasová se svými dětmi.

A je to právě jedno z jejích dětí, které se stává klíčovým elementem celého románu. Viktorie Lukasová je mladé děvče, které se však liší od ostatních děvčat ve škole i na vesnici. Viktorka je dcera zrádce, která – na dítě až překvapivě těžce – prožívá nelehký úděl potomka vlastizrádce i tíživou atmosféru doby.

A své dojmy a pocity vkládá do pětadvaceti dopisů adresovaných své nikdy nenarozené sestře Andělce. Tyto „kapitoly“ jsou diametrálně odlišné od zbylých částí textu, vyprávěných většinou z perspektivy pátera Josefa. Ale vlastně jsou jen obdobně „jiné“, jako je jiná i sama Viktorie.

Zuzana Nováková: Přítel SteskZa zmíněnými odlišnostmi však nestojí pouze výjimečná povaha mladé hrdinky, ale také tvůrčí přispění spisovatelčina manžela Jaroslava Nováka. Ten je totiž autorem ostatních, „nedopisních“ částí knihy, jež byly zároveň inspirovány skutečnou postavou faráře Ladislava Simajchla. Ostatně ani Zuzana Nováková neměla o inspiraci nouzi, čerpat mohla ze své vlastní životní zkušenosti, neboť její otec – básník, dramatik a překladatel Václav Renč (1911–1973) – byl v padesátých letech minulého století odsouzen za velezradu a ona sama byla úředně vykázána z Brna.

Nemáme však co do činění s výpravným (auto)biografickým románem o několika lidech nespravedlivě postižených komunistickou totalitou. Signifikantní a také nejpozoruhodnější, byť i nejtíživější, jsou zde naopak lyrické tóny, deroucí se z pera Viktorky, která navzdory mládí vnímá tragický osud své rodiny možná ještě fatálněji než ostatní. A nikdo jí samozřejmě nerozumí, tedy kromě Andělky. Naléhavost, se kterou k ní hovoří, zanechává silný dojem, který čtenář není schopen po celou dobu setřást.

Nejvíce na něj jeho tíha dolehne ve chvíli, kdy nemocná Viktorka sedí v nemocničním pokoji s mřížemi a stýská si po domově. „Otupěle hledím, srdce se mi stahuje úzkostí. Taky se u toho stydím, jak málo snesu. Je mi hanba, kdykoli pomyslím na tatínka. Jsem tu pár týdnů. Kolik let už sedí za mřížemi on? Kolik jich má ještě před sebou…“

Spisovatelčina vlastní zkušenost z dětství se zde snoubí s dlouhodobým zájmem obou autorů o dětskou literaturu a právě otázka svobody a nesvobody nahlížená z dětské perspektivy se zde stává něčím, co knihu alespoň zčásti vymaňuje ze současného literárního proudu omílajícího stále stejná historická témata. Potřeba vyříkat si to s dobou a vyzvednout výjimečné hrdiny je přitom v románu naprosto očividná, čemuž zřejmě není co vyčítat, nemohu se však ubránit otázce, zda není na čase posunout se dál a zaměřit svou pozornost na přítomnost. Nevšední vnímavostí obdařená Zuzana Nováková má totiž dnešku rozhodně co nabídnout.

 

Nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2018, váz., 144 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB