Jak se Guth-Jarkovský, Kafka, Brod či Neumann promítli do dějin trampingu


Tramping je výsostně český jev. Proč? Záludná otázka. O odpovědi lze jen spekulovat. Půvab břehů Sázavy neboli po trampsku Zlaté řeky (a na dolním toku dokonce Zlatého kaňonu) je jistě odpovědí, ale stejně je divné, že nemá hnutí u jiných národů výraznější obdoby.

Výstava

 

Zrodu fenoménu pomáhala v někdejším Československu taktéž krása dalších oblastí a nekončí to Vltavou alias Novou řekou a Berounkou čili trampským argotem Starou řekou a nekončí to ani Kocábou, Kačákem či Zahořanským potokem zvaného Librajda. Těch míst je či bylo hodně, ale protože už nikdy víc nepůjde užasnout nad spanilostí kaňonu nad Štěchovicemi, prvotní motivaci trampů nejspíš už sotva pochopíme.

Rozhodně existoval taktéž popud společný řadě evropských společenství přecházejících zrovna k modernitě. V podstatě se přitom jedná o týž přátelský postoj k přírodě, který za kanálem La Manche zaujali už (také přece evropští) hrdinové Tří mužů ve člunu (1889).

Jde o alternativu k ne zcela zdravému městskému životu a současně o eskapismus sycený jistou touhou po soukromí. O ne zcela vědomou potřebu regenerovat organismus. Příroda už zde není nebezpečím, ale jako zlo mohou být vnímány zaprášené ulice tovární čtvrti a dny všedního týdne.

Což také vysvětluje, proč bylo mezi trampy dost dělného lidu. Jako nějaký bohatý soukromník nebudete asi městem „ujařmeni“ a nebudete trpce strádat od pondělka až do soboty, kterou končíval pracovní týden. Nepotáhne vás to o víkendu na venkov, protože nebudete proklínat žádný rachot strojů a nestanete se člověkem „ukřižovaným civilizací“, abyste teprve mohli být „vzkříšeni“. Tak vzletně aspoň onu situaci pojmenoval knihkupec a novinář Bohuslav Čepelák.

Dějiny nezachytitelného

Roku 1922 byla do češtiny přeložena Londonova Cesta. Překladatel Josef Vorel zde přejal z angličtiny slovo tramp, aniž využil například pojmu vandrovník, takže o vandrovnících měl psát teprve Adolf Branald. Roku 1922 ovšem i Národní listy prokazatelně psaly o „trampech“. O trampech ve Štěchovických lesích.

Nikoho samozřejmě ještě nenapadlo, že tito poutníci budou mít „dějiny“. Ale stalo se. Dějiny trampingu (kniha vyšla poprvé roku 1940 a znovu roku 1991 s datem 1990) se jako první pokusil napsat Josef Peterka alias Bob Hurikán, přičemž původní verzi nazval Trampské zkazky (1933).

Následoval už zmíněný Bohuslav „Irčan“ Čepelák s knihou Dvacet roků trampování (1941) a máme k dispozici také nikdy nedokončený rukopis dějin hnutí od Gézy Včeličky, stejně jako knihy Odlesky táborových ohňů (1969) Rudana Nohy a Český tramping 1918-1945 Marka Waice a Jiřího Kössla (1992). V neposlední řadě byl natočen i dokument Vladimíra Horáka Trampská trilogie (1992) a hodna doporučení je etnologická studie Jana Randáka Jak psát dějiny trampingu? (2017).

Právě posledně zmíněný badatel se v „partě“ se čtyřmi dalšími Jany (Janem Krškem, Janem Marešem, Janem Pohunkem a Janem Špringlem) ujal práce na zbrusu novém pokusu zachytit onu zlatou mušku, která úplně nebude zachytitelná nikdy. Dílo nazvali Český tramping v časech formování a rozmachu a po úvaze vybrali šest podle nich nejdůležitějších úhlů pohledu na téma.

Vedle úvodního rozboru motivace trampů a vedle nástinu zásadních rysů hnutí zkoumali Trampský prostor i včetně forem táboření pod širákem, ve stanech a chatách, dále pak vztahy mnohdy démonizovaného trampingu a mimoškolní výchovy, sportovní aspekty fenoménu a Tramping jako politikum. A konečně i odlesky tohoto jevu v populární kultuře.

Začalo to už Guthem-Jarkovským

Úvodní část ovšem dokládá, že zárodky pout mezi Pražany a krajinou okolo středočeských řek lze objevit už v osmdesátých letech 19. století. V první dekádě věku následujícího se pak začalo s programovým „campingem“ a sám Guth-Jarkovský napsal, že do noční přírody není třeba stanu. Abychom mohli snést les, stačí přece „bouda“.

Guth přitom vítal rozkoš z otužování uprostřed chladu a (strašidelné) temnoty a také rozkoš z noci strávené pouze pod „prostou střechou“. Fenomén tak nabýval definitivních rysů jen postupně a ještě nejméně jednu důležitou esenci potřeboval. Kupodivu se jí stal film. Právě v tomhle směru se tedy tramping asi nejvíc podobá pokusu utéci do snu.

Dokud se filmové umění i neumění jen potácelo, zastupovala ho, pravda, literatura, která zůstala jeho doplňkem i později, a vhodnými autory se stali Cooper, London, Bret Harte, Zane Grey, Karel May a velcí příznivci zvířat James Oliver Curwood a Ernst Thompson Seton.

Již v letech desátých a vyloženě pak v letech dvacátých a třicátých však dokázalo chlapce uhranulo kino, přičemž se dnes moc neví, že i televizní seriály měly obdobu. Kupříkladu filmová série Liberty (1916) se skládala z dvaceti dvacetiminutových epizod – a Liberty se jmenovala i pozdější trampská osada na Kocábě.

Jiným pověstným seriálem bylo Červené eso. Vyskytoval se v něm zlatokopecký tábor Ztracená naděje. Právě podle toho tábora si dala jméno nejslavnější trampská osada. Dále tehdy cenzory provokovaly snímky jako Lola – Apačova nevěsta, Mountain Jack – Postrach prérie, Zákon prérie, Lest syna prérie, Lupiči Texasu, Pacific expres v plamenech, Huroni či Býčí oko. V posledním případě byl titul filmu totožný s názvem farmy a stejnojmenná osada vznikla roku 1921 v Císařské rokli u Srbska, kterou trampové přezvali na Skalnaté údolí.

Válečná výstroj pomohla rozvinout tramping

Jan Krško, Jan Mareš, Jan Pohunek, Jan Randák, Jan Špringl: Český tramping v časech formování a rozmachuNašel se i další impulz. Rozprodávání armádních přebytků skončilo až devět let po první světové válce – lehce k sehnání tak byly stany, celty, torny, košile, „kanady“, lopatky, pánve i ešusy. I Hurikán ostatně vymezuje dvě období. Ranou „kovbojskou“ éru, kdy se „ven“ jezdilo ještě ve vestách s šerifskými hvězdami a pod stetsony s krempou, a praktičtější „dobu kanadskou“ charakterizovanou armádní výstrojí.

Nic to nemění na tom, že je tramp charakterizován především přístupem k životu, kamarádskostí a – s výjimkami – také družností: určitě ne náhodou vznikly Spřátelené osady Bílého potoka, Spojené osady Králičího údolí, Spojené osady Údolí slunce i Spojené osady Údolí ticha.

Fascinujícím faktem také je, nakolik tramping překódoval původní topografii a sítě oficiálních toponym z mapy. Nejedná se přitom jen o „pobřežní pásma“ a naši autoři vyzdvihují například specifika Brd, kde vedl „Brdskou zimní armádu“ již legendární Jerry Packard neboli Jarda Krsek (1909–1943).

Jako pouhou legendu ovšem publikace odhalí spontánnost kolonizace břehů řek. Takřka všude totiž bylo nutno platit vlastníkům pozemků a někde si brali až moc. Zatímco u Berounky a na Kačáku následkem toho tábořilo více řemeslníků a dělníků, Sázavu charakterizovala přítomnost středních vrstev. Okolo Jevan se pak tramping ani nestačil projevit. Tak či onak hovoří odhady o neuvěřitelných dvou tisících osad jen do roku 1944; i když nutno upřesnit, že pojem „osada“ mohl také znamenat velice málo. Jen pro dotyčného trampa to mohlo být vše.

Ačkoli asi jen při trampování okolím Prahy se vytvořil obecný úzus (zatímco například Polabí anebo Moravský kras absentují na mapě trampů úplně), autoři zmiňují mnohé další lokality. „Kornatickou riviéru“ u Plzně, oblíbená místa na dně dnešní Orlické přehrady, úchvatné povodí Střely, okolí Černého rybníka na dně Plakánku u Sobotky a i místa na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině.

Jistou záhadou, kterou bohužel kniha nedoplnila ani jedinou hypotézou, přitom je, proč bylo tak málo trampů v romantickém údolí Dyje. Jednalo se snad jen o pár chlapců ze Znojma a o několik Slováků.

O trampský román se pokusil i Stanislav Kostka Neumann

Samostatná kapitola vysledovala nutnou symbiózu trampů a hospod. Hospod, mezi kterými nechybí ani ta U Rozvědčíka na Křivoklátsku. V další části věnované politickým aspektům hnutí se autoři věnují i pověstné vyhlášce pražského zemského úřadu z 9. dubna 1931 podepsané jeho prezidentem Hugem Kubátem. Postihovat mimo jiné měla společné táboření nesezdaných a zrušena sice byla teprve v květnu 1935, ale tehdy už ji bezpečnostními orgány dávno ignorovaly.

Co se pak týká populární kultury, tramping ji ovlivnil také zpětně, a jistěže se jedná prvořadě o písničky (jen mezi lety 1929 a 1931 jich tiskem vyšlo přes šest set), ale až překvapivě rozsáhlá je i kapitola Tramping ve filmu a na divadle.

A literatura? První pokus o „trampský román“ se zove Arizona (1928) a napsal jej středoškolský profesor Jaroslav Jan Paulík. Sice je dějově poněkud groteskní, ale má uznávané poetické hodnoty. Oproti tomu kýčem je Osada mladých snů Viléma Neubauera, byť byla roku 1931 zfilmována.

Čestné místo v pantheonu má Bohatýrská trilogie Jaroslava Žáka a Vlastimila Rady, respektive první dvě její části, jen s váháním ovšem autoři naší publikace shlížejí na románovou oslavu lásky a života ve volné přírodě Posázaví známou co Zlatý oblak (1932). Napsal ji Stanislav Kostka Neumanna a jde o další z minima pokusů o krásnou literaturu situovanou do trampských kulis.

Jinak trampské písemnictví zůstalo s výjimkou krásných anekdot (sebraných do více knížek) zakrnělé a naši autoři to mají za přímo jeho „kontrakulturní“ rys. Jen dost ojedinělým zjevem je tak publikace Duše trampa (1933), jejímž spoluautorem se stal mladý Jiří Mucha.

Aniž bychom mohli paušalizovat, dá se závěrem říct, že byl tramping po jistém původním odmítání takřka akceptován. V třicátých letech se k němu hlásily desetitisíce mladých a ubíralo se to ruku v ruce s transformací. Ta mířila od původní provokace k pop-kultuře s až masovým záběrem.

Tramping se každopádně vtiskl do krajin a osady jako Ztracenka, Wolf´s Askalona, Fort Adamson, Hurikán, Klondajk, Red River, Yukon, Ell Torro či Toronto asociují dodnes legendárno. Jistě se dá spolu s autory i vyrazit po stopách těch osad a kniha Český tramping v časech formování a rozmachu splnila své zadání.

Pětice jejích tvůrců nechtělo psát komplexní dějiny – až příliš rozmanitého a těžko definovatelného – fenoménu, ale určitě připravili platformu, která poukazuje právě na bohatost, šíři a nesporné hodnoty trampské subkultury.

 

Ukázka z knihy:

Do Svatojánský proudů směřovali pražští výletníci přinejmenším od 80. let 19. století. Podle obrázkové knížky Z Prahy do Svatojánských proudů (1888) patřila tato lokalita mezi hojně navštěvované povltavské stanice kvůli své rozkošné poloze. Mezi pozoruhodná místa zařadila také s počátkem trampování později spojovaný Jarov, „místečko hodné doporučení všem, kdo chtějí pobýt několik hodin vzdáleni všeho hluku a ruchu. Utěšené údolíčko!“ A samotné Proudy?

„Svatojánské proudy, pravý to skvost přírodní krásy na Vltavě. Obyčejně vypraví se na výlet do Svatojánských proudů celá tlupa. Když se byli výletníci po plavbě téměř čtyřhodinové posilnili, vyjdou s průvodcem, který jest v Štěchovicích zároveň obecním strážníkem, do lesa (...). Stinný, vonný les nás vítá, dýše a šumí líbezně a měšťák cítí uvolněnost, jížto mu boží příroda skýtá.“ Jak povědomá slova evokují pozdější trampská prohlášení!

Romantizující vztah k přírodě jako k místu odpočinku a sebepoznání, zrcadlu duše a ducha, jež je v posledku překonáno lidskou aktivitou, byl tím, co umožňovalo tramping snadno roznítit v mnoha lidech. Jednalo se o projev dlouhodobě sdíleného a rozvíjeného postoje vlastního moderním evropským společnostem.

V tomto duchu lze dnes vnímat vzpomínku Maxe Broda z Života plného bojů (1966) na volné chvíle s Franzem Kafkou i dalšími přáteli: „Weltsch, Kafka i já jsme byli zdatní chodci a neděli co neděli, často už i v sobotu, nás bylo vídat v pražském okolí v lesích, jejichž krása nás vyzývala k nevinně zanícenému kultu. Koupávali jsme se v lesních potocích – neboť Kafka a já jsme byli podivně přesvědčeni, že se krajiny nezmocníš, dokud s ní fyzicky nenavážeš spojení koupelí v jejích živoucích a proudících vodách.“ Brod s Kafkou uvedli také „Werfela do svého tajného spolku radostných zbožňovatelů přírody. Jedné krásné neděle jsme si zajeli ke stříbrným proudům Sázavy, svlékli jsme se v lese, na „volném koupališti“, jemuž jsme vždycky dávali přednost před civilizovanými plovárnami, naslouchali jsme jako říční a lesní bohové novým zvonivým Werfelovým veršům z „přítele světla“, a pak jsme celé hodiny plavali v příbojích řeky.“

Jejich zážitky spojené s předválečným putováním jako by budoucímu trampování z oka vypadly. V téže době i během války do Proudů navíc putovaly a zde tábořily mladé skautské oddíly, v nichž sbírali první tábornické zkušenosti i pozdější trampové odrostlí junáckým pořádkům.

 

Jan Krško, Jan Mareš, Jan Pohunek, Jan Randák, Jan Špringl: Český tramping v časech formování a rozmachu. Jako 10. svazek edice První republika vydalo nakladatelství Academia. Praha 2019. 244 stran

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB