Ryzí vzpomínky Jany Štroblové


Jana Štroblová v roce 2016. Reprodukce z knihyAutorka takřka třiceti knih Jana Štroblová (*1936) pojala své vzpomínky spíše tradičně a je to dáno do jisté míry jejich rozhlasovým původem: text více než dvousetstránkové knihy byl z větší části původně vyprávěním v pořadu Osudy (2016) na stanici Vltava.

Doplnilo jej 37 fotografií z rodinného archivu a není členěn do kapitol. Hnidopišsky se ani nedrží striktní chronologie (a poskočí občas o nějaký ten rok dopředu a zase zpátky, jak už předesílá titul knihy), ale to vynahrazuje jmenný rejstřík na konci svazku, který má víc než dvanáct stran.

Přestože autorka po valnou část let sedmdesátých nic nepublikovala, nepatřila za normalizace na absolutně černou listinu. Poznala jak disent, ale i šedou zónu a její pohled zpátky je obohacujícím svědectvím o tehdejší době.

Její otec pocházel ze Šumavy a byl vášnivý čtenář, její matka jí vyprávěla své vlastní pohádky. Brzy propadla „tělem i duší“ skautu, a to v podobě „lovení bobříků, odvahy, samoty, ticha i stopovacích her“, při nichž pronikala k „tajům přírody“. Vzpomíná, jak se s kamarádkou šťastny plížily do sousedního tábora, aby vylekaly jeho obyvatele, anebo jak spolu „vyvolávaly ducha zelené příšery po vzoru Foglarových Hochů od Bobří řeky“. Na místo slastného táboření u Nežárky se ovšem později dlouho nevrátila, a když to přece jen udělala, už neexistovalo.

Jana Štroblová: Rok sem, rok tamJeště před maturitou ji jeden ze spolužáků doporučil do sportovní školy Otakara Jandery, a pro změnu propadla běhům na delší tratě. Ty se často nacházely ve Stromovce, ale také v lesích okolo Blatné, kam se jezdilo na soustředění. V reálu ovšem Jana Štroblová vystudovala v letech 1954–1959 Filozofickou fakultu (diplomová práce o Jiřím Ortenovi) a začala pracovat ve Státním nakladatelství dětské knihy, dnešním Albatrosu. Odsud musela odejít na počátku normalizace, shodou okolností v den sebevraždy Jiřího Pištory (26. září 1970).

V oboru nesměla působit dvacet let, ocitla se v hledáčku StB a nezažila možná tak tvrdé ataky moci jako někteří jiní, ale nátlak zažila a v knize o tom vypovídá. Snad už její povaha jí ale pomáhala vše ustát. A určitě nenáleží k dámám, které na požádání odvolávají, co řekly či napsaly.

Po roce 1989 se Jana Štroblová vedle Obce spisovatelů angažovala v PEN-klubu (jeho Cenu získala roku 2011 a dnes je členkou výboru jeho Českého centra), v Evropské akademii poezie a například i v nadaci Spisovatelé za práva zvířat.

Jana Štroblová prožila pozoruhodný, pestrý život typický i její potřebou nevyhýbat se lidem. Ráda například jezdila stopem. Podstatným přínosem její knihy je ovšem nespočet jako by bezděčných medailonů literátů a redaktorů Května, Plamene, Tváře, Sešitů či málem již zapomenutého časopisu Veronika. Je pravda, že někteří by si je za rámeček nedali. Například Jan Hostáň. Zklamali ji také Pavel Nauman a Jan Skácel. Vždy se to týkalo jejich potřeby publikovat i za cenu až absurdních úliteb. Ale jen málokoho odsoudí bez výhrad, a to včetně podle ní jaksi rozpolceného (a jak tvrdí zbabělého) Miroslava Floriana.

Podobně vnímavě zachycuje další a další figury. Chlapského a extrémního Jana Beneše, Václava Havla, Josefa Hanzlíka, Ladislava Dvořáka, pijícího J. V. Svobodu, už zmíněného Pištoru, Josefa Velka, Vladimíra Jiránka, Petra Hořejše, Jana Vodňanského, Jaroslava Tichého, dramaturga a scénáristu Václava Šaška, Miroslava Vlka, Antonína Jelínka, Vladimíra Janovice, Miloše Macourka, Miloně Čepelku, Josefa Bruknera, Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka, Jaroslava Seiferta či Františka Hrubína (a je dnes i držitelkou Ceny Františka Hrubína). A Viléma Závady si vážila za to, jak se k ní choval, když byla zapovězena.

Verše Jany Štroblové jsou řazeny v řadě zahraničních antologií, výbory jí vyšly na Slovensku (2006) a v Bulharsku (2009). Je i překladatelkou a v této oblasti vždy prvořadě ctila Marinu Cvetajevovou (Černé slunce, Hodina duše, Pokus o žárlivost, Začarovaný kruh aj). Překládá i ze slovenštiny. Roku 2006 získala Cenu P. O. Hviezdoslava, o několik let později Cenu Jána Smreka. Od roku 2016 má čestný doktorát Světové akademie umění a kultury.

U některých autorů vzpomínek si lze říct: „Po bitvě každý generálem.“ U Jany Štroblové ne. Nit její ryzosti jako by se táhla tímto životem už od momentu, kdy se v dětství jako jediná hlasitě vysmála pištivému hulákání Adolfa Hitlera.

 

Jana Štroblová: Rok sem, rok tam. Vzpomínky. Vydalo nakladatelství Pulchra. Praha 2018. 216 stran

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB