Obsáhlý sborník rozebírá Egona Hostovského z mnoha různých úhlů


Pamětní deska Egona Hostovského v Hronově. Foto: ŠJů, Wikimedia CommonsPublikace kolektivu 14 autorů Egon Hostovský. Literární dobrodružství českého židovského spisovatele ve 20. století vyšla vzápětí po knize Egon Hostovský a jeho radosti života, na kterou opakovaně odkazuje a již napsali tři z autorů Literárního dobrodružství: dcera spisovatele Olga Hostovská, Václav Sádlo a Barbora Svobodová.

Oba tyto svazky přitom roku 2018 vydala Univerzita Karlova a druhý si klade nepatrně nižší nároky. I tak přináší mnohé a je čtivým vyprávěním o Hostovského životě doplněným 66 fotografiemi a sestávajícím z tuctu kapitol završených básní Hedy Kovályové Jak je to dávno, pane Hostovský (1973).

Tyto verše sice vznikly v roce prozaikovy smrti v exilu, psány ale byly ještě za jeho života, když už byl těžce nemocen, a určeny byly k jeho pětašedesátinám. A shodou okolností téhož roku dokončil i František Kautman svou studii Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského.

Směšní ve své ryzosti

Kapitoly knihy Egon Hostovský a jeho radosti života jsou důsledně uváděny citacemi z Hostovského děl a ze dvou rozhovorů, které s ním vedli Václav Havel a Antonín Liehm. Hostovského dcera Olga závěrem píše: „Když jsme v roce 1993 začali připravovat vydání spisů Egona Hostovského, fungoval ještě Knižní velkoobchod, a ač knihy zakázaných autorů už dávno nepatřily k nedostatkovému zboží, doufali jsme, že 12 svazků Spisů se nám podaří vydat do pěti let, k spisovatelovým nedožitým devadesátinám v roce 1998. Počítali jsme se slušnými náklady, protože jsme věřili, že Hostovského si nepochybně budou objednávat knihovny. Všechno dopadlo jinak: projekt se podařilo dokončit až na začátku 21. století; náklady byly tak nízké, distribuce tak špatná a zájem o nežijícího spisovatele tak malý, že se Hostovského knihy k mnoha lidem ani nedostaly. Spisovatel, který tak naléhavě promlouval k svědomí člověka 20. století, je dnes ve své vlasti pro většinu čtenářů autorem zcela neznámým.“

Až vypjatě a někdy pateticky morální spisovatel Egon Hostovský (1908-1973), jehož dílo je kritickou reflexí traumat a odcizenosti moderního světa a jenž předběhl existencionalismus, byl z rodiny židovského podnikatele. Ve škole měl ambivalentní vztah s mladším spolužákem Jiřím Žantovským, otcem Michaela Žantovského, a po studiích na FF UK pracoval jako redaktor a lektor. Už od roku 1926 ovšem čile vydával své knihy, jejichž hrdinům jako by vždy chyběl prostor. A cítívali vinu také vůči těm, kteří se ve skutečnosti provinili na nich.

Pokusy těchto hrdinů zachovat si „glanc“ tváří v tvář osudu nebývají jejich okolím vnímány jako patřičné a oni se ve své ryzosti stávají směšnými. Jako by poselství dobroty bylo možné zpřístupnit světu teprve po smrti těla, zdá se někdy, a Egon Hostovský celý život psal víc i méně vědomá podobenství plná metafyzických vin, ať už skutečných, nebo jen subjektivně konstruovaných. A nesplněné nebo zrazené poslání tu mívá roli a viníky se – přece – stáváme již odmítnutím odpovědnosti. Již nečinností. Egon Hostovský je nesporně autor skepse, jeho v podstatě apolitičtí hrdinové se opakovaně chvějí na samých hranicích nicoty, a jak upozornil literární badatel Václav Vaněk ve studii Návraty a extáze, protagonisté jeho děl vždy touží po světě odlišném od toho, v němž právě žijí.

Od roku 1937 byl Hostovský zaměstnancem ministerstva zahraničí a měl štěstí, že jej okupace Československa zastihla na přednáškovém turné po Francii a Belgii, konkrétně v Bruselu. Emigroval po obsazení Francie přes Lisabon do Spojených států, kde se stal úředníkem konzulátu. Jeho válečné prózy Sedmkrát v hlavní úloze (1942) a Úkryt (1943) patří k prvním beletristickým reflexím nacismu.

Domů se vrátil roku 1946, znovu začal pracovat na ministerstvu zahraničí, ale roku 1949 rezignoval na diplomatický post v Norsku a od roku 1950 opět žil v USA, což bylo klíčové rozhodnutí jeho života. V exilu působil jako redaktor Svobodné Evropy i učitel.

Malomyslný bolestín se zjitřenými nervy?

Už dvě knižní monografie mu v letech 1996 a 2012 věnoval Vladimír Papoušek, který je i recenzentem aktuální kolektivní monografie, vycházející z textů pro konferenci pořádanou Ústavem české literatury a komparatistiky 20. dubna 2018 u příležitosti 110. výročí Hostovského narození. V první části knihy autoři obecně zkoumají autorovu „letoru“, jeho židovství – s odrazem v díle – a jeho „kruté žerty“. Druhá a třetí část knihy se zaobírá obdobími jeho života a reflexemi jeho prací před rokem 1948 a po tomto roce. Texty většinou zachovávají formu proslovů.

Jiří Holý ve své přednášce dokládá, že u Hostovského židovství nehrálo tak výraznou roli jako u Poláčka, Lustiga či Goldflama. Obdivoval nicméně filozofa Jindřicha Kohna, podle něhož by se židovská komunita mohla stát „miniaturou“ budoucí Panevropy. „Evropa je útvar vzniklý z asimilační schopnosti,“ zdůrazňoval Kohn. „To ji sbližuje s židovskou diasporou.“

V románu s tajemstvím Dům bez pána (1937) se Jiří Holý dotýká zmínky o protižidovských bouřích za první světové války a poté srovná otce z této knihy s moudrým Čapkovým dědečkem z Krakatitu.

Martin Pokorný označuje ve svém příspěvku za základním kámen Hostovského fikčního světa „niterné souznění duší“ a knihu Sedmkrát v hlavní úloze chápe jako diagnostikující obžalobu evropské inteligence. Skrze tuto novelu sdílel Hostovský romantické sny o ozdravění národů, nicméně „jedinečného génia“ projevil především ve svých pracích Danajský dar, Černá tlupa a Žhář. Je přitom trochu zvláštní, že předloha titulního hrdiny Žháře zakládala požáry už roku 1855.

Václav Vaněk připomíná postřeh Václava Černého, podle kterého byl nesmírně nadaný Hostovský také malomyslný bolestín se stále zjitřenými nervy, jenž permanentně čekal „ránu do týla“ a věci dost relativizoval. V jeho příbězích dochází ke zdánlivě nečekaným sebevraždám, nicméně tam i přibývá jakéhosi humoru, jak jde čas, i když právě ve formě žertů trochu krutých. A ve formě ironie osudu. Václav Vaněk vysledoval právě tyto ironické momenty a vidí, nakolik doplňují ztrátu identity hrdinů. Ti jsou talentovaní a sympatičtí, ale nepochybně slabochy. V metaforické knížce Tři noci je hrdinova naivita v televizní soutěži pochopena také jako originální humor, ale nejvíc bolesti je přichystáno právě pro ty nejopravdovější. V próze Epidemie předvádí Hostovský, že se především muži mohou stát v dnešních časech předstírání zbytečnými.

Erik Gilk z Univerzity Palackého probírá ranou Hostovského povídkovou tvorbu a upozorňuje, že publikoval již od patnácti. Minimálně v českém kontextu jde o bezprecedentně raketový nástup kariéry. Jen do svých třiceti let vydal Hostovský tucet knih, a přestože se zdály vždy něčím zvláštní, byl tradičním vypravěčem a stál pouze o zachování sdělnosti, srozumitelnosti a plynulosti příběhu. V letech 1923–1939 časopisecky zveřejnil přes třicet povídek, i když v sedmi případech šlo o sekvenci připravovaného románu. Jen tři ze zbylých povídek byly později uveřejněny knižně.

Hostovský byl individualista a neměl ambice naplňovat kteroukoli kolektivní poetiku. Čtenář jeho knih je většinou s to předpovědět osud hrdiny a to, co přijde, autor dokonce signalizuje. V části Hostovského povídek vystupuje postava Gerwalfda, bezohledného studenta z bohaté židovské rodiny, kterého známe i z románu Danajský dar (1930), a klíčem k mnoha autorovým textům je rozdíl mezi spravedlností a spravedlivostí. Jako scelující prvek všech jeho povídek vnímá Gilk motiv odpuštění.

Nostalgie "bez obsahu"

Egon Hostovský. Literární dobrodružství českého židovského spisovatele ve 20. století Václav Sádlo se zabývá Regionálními prvky v díle Egona Hostovského, přičemž Náchodsko, tedy kraj okolo Hronova, opustil spisovatel již s maturitou. Ale zůstalo mu výraznou inspirací, podobně jako Němcové, Jiráskovi a Škvoreckému. Václav Sádlo připomíná i studii Markéty Klouzkové Motiv domova a rodného kraje v díle Egona Hostovského.

Knihu Listy z vyhnanství rozebírá Gertraude Zand z Univerzity Vídeň v přednášce, jejíž titul začíná slovy Mezi svědectvím a halucinací. Toto Hostovského dílo má formu sedmi dopisů a jedněch „zápisků“. Vzniklo v letech 1939–1940 a Zand je srovnává s pracemi Transit Anny Seghersové a Noc v Lisabonu E. M. Remarqua, ale i s Hostovského prózou Úkryt. A že jde o nepravděpodobné příběhy? A že tu náhoda hraje přílišnou roli? Inu, právě Remarque nenapsal Noc v Lisabonu jinak!

Tématem Miroslava Chocholatého z Masarykovy univerzity v Brně je klíčový Obraz cizince v Hostovského válečných prózách, přičemž vychází z trojice děl ze souboru Cizinci hledají byt (1967). Není přitom sporu, že zkoumaný autor opakovaně píše o marných pokusech o sblížení, o pocitech samoty i odcizení. Mnohý jeho hrdina je jako novodobý Ahasver a příběhy židovských vyhnanců se stávají obecnějším symbolem existence člověka. Zamlženost titulní figury románu Cizinec hledá byt, tohoto „unaveného anděla“, kontrastuje s propracováním podstav, s nimiž se setká, a slovy Vladimíra Papouška se obrazy cizích osudů stanou „indexem jeho existence“. Již černý kufr na začátku je přitom symbolem rakve a předznamenáním osudu. V díle sledujeme permanentní rozkol mezi světem a jedincem a interiéry, které mohly člověka objímat, místo toho ještě zintenzivňují pocit stísněnosti.

Michal Topor z Institutu pro studium literatury zpracoval téma exilového sváru Hostovského s Arne Laurinem, což byl muž, jenž v letech 1921–1938 řídil deník Prager Presse. V únoru 1939 dospěl také on do Ameriky a začal pracovat na konzulátu. Tam se Hostovský vynořil začátkem roku 1941. A dostal se u Laurina do klatby. Františku Langerovi si Hostovský postěžoval, že Laurin si o každém všechno zapisuje, a poté Laurina zachytil v postavě Šarlatána z knihy Sedmkrát v hlavní úloze (1942).

Hostovský viděl Laurinovo velikášství, sobectví a schopnost lidi denunciovat. Zdálo se mu, že Laurin stále hledá ty nespolehlivé, aby je „vyklučil“ z národa. Hostovský vnímal v souvislostech s ním podezírání, slídění a udávání a zdálo se mu, že Laurin ztrpčil i konec života Jaroslava Ježka. Oproti tomu Laurin tvrdil, že Hostovský se ani tři týdny po příjezdu do New Yorku neujal žádné práce, a charakterizoval jej za pomoci Diagnostiky chorob duševních. Jak zdůraznil, o Ježka se v jisté době staral jen on sám se ženou. Ale v únoru 1945 Arne Laurin zemřel, pře skončila a dnes před námi už vyvstává jen to, že exil mohl být pro nedostatečně otužilé bez východiska.

Marie Zetová přistoupila ve své přednášce Nostalgie, jež neměla obsah k motivům „paměti a vzpomínání“ ve vybraných Hostovského dílech. Nostalgie „bez obsahu“ je přitom stav, do něhož se Hostovský dostal v sedmnácti. Jen předmětem spekulací zůstane, nakolik lze u jeho prací hovořit o „genetickém“ vlivu Freudova díla.

Člověk v soukolí

Juan Zamora je autor kratší kapitoly Nezvěstný: mezi Západem a Východem aneb Hostovského ministerstvo strachu a zkoumá dílo z hlediska špionážního žánru. Nezvěstného srovná s ubohou produkcí socialistických nakladatelství té samé doby a končí zjištěním, že přesněji nežli ke špionážnímu žánru lze Hostovského přirovnat ke Grahamu Greenovi, přičemž Ministerstvo strachu skýtá podobný čtenářský zážitek jako Nezvěstný. A žádný agent, ale obyčejný člověk se ocitá v soukolí.

Agata Firlej uzavírá knihu článkem Konfident proti své vůli s podtitulem Další klíč k charakteristice středoevropského hrdiny v próze Egona Hostovského a Janusze Glowackého (na příkladu románů Nezvěstný a Moc truchleje). Nadhazuje přitom, že univerzální středoevropský hrdina „neexistuje“. Ale je fakt, že České i polské hrdiny spoluvytváří velmi často motiv bezděčné kolaborace a strachu s ní spojeného. Obavy ze ztráty celého dosavadního světa. U obou románů jsou společnými rysy hrdinů pocit dočasnosti a obava před vyřčením nesprávných slov v nesprávné společnosti.

Ač byli Hostovský i Glowacký židovského původu a oba emigrovali do USA, kde je pak inspirovala moderní próza, a ač byli oba srovnáváni s Kafkou, není přesto jejich podobnost úplnou samozřejmostí, a Hostovský není v Polsku znám; vyšel tam jenom Nezvěstný. Janusz Glowacki, který píše i o zapletení se do spolupráce s tajnou bezpečností, emigroval těsně před vyhlášením výjimečného stavu v Polsku a obě knihy ukazují moment revoluce i obyčejného člověka v krizi mezi oběma stranami. Muže zbaveného osudu. Firlej ke srovnáním užívá i dílo Bohumila Hrabala, Evy Kantůrkové, Arnošta Lustiga, Milana Kundery a řady dalších disidentů včetně Václava Havla a Jiřího Gruši (Dotazník). Jak je ovšem zřejmé, byl Hostovský vždy nepřítel lidí zasvěcených politice.

Barbora Svobodová z Ústavu pro českou literaturu poutavě analyzuje adaptaci Půlnočního pacienta (1954, česky 1959) v nezdařilý film Špióni (1957) Henriho-Georgese Clouzota. Knihu Půlnoční pacient doporučil k vydání Graham Greene a také na ni koupil práva. Clouzot obsadil do titulní role Curda Jürgense, do další Petera Ustinova, ale film nezachránil. Zmizelo prostředí New Yorku, jak ho líčí Hostovský, a zbylo jen nitro kliniky, kde režisérova manželka hraje němou ženu, která dokáže promluvit teprve nakonec.

Absurdnost je však předkládána na příliš zlatém podnose. Film asociuje Kafkův Proces, ale muži, kteří hrdinu sledují, nepůsobí nebezpečně. Redukce románu nebyla citlivá. Vše, co knize dalo hloubku, je pryč, a film končí pesimističtěji. Úzkost nás přesto nenechá prožít a jiný režisér Jules Dassin upustil po jeho neúspěchu od zfilmování Dobročinného večírku. U nás o snímku v té době vlastně referovaly jen Literární noviny (1968) a vedle filmu Vyděrač (1937), jenž je adaptací Ztraceného stínu (1931), to byla do převratu jediná filmová adaptace Hostovského. Až pak zfilmoval Jan Hřebejk Dobročinný večírek (1992) a Jan Kačírek Nezvěstného (2002).

Spory nad jazykovými úpravami

Štěpánka Pašková přispěla sborníku textem Jak vydat román Půlnoční pacient?, jak píše, tato kniha patřila v cizině k Hostovského nejúspěšnějším. Může však vůbec být úspěšná i u nás? Možná ne. Vždyť obsahuje dost nezvyklé jazykové jevy, a to nepochybně v souvislosti s autorovým odloučením od živé češtiny. Druhé vydání připravené Irenou Zítkovou na rok 1969 bylo bohužel takřka kompletně zničeno. Zatímco Všeobecné spiknutí (1969) se ještě do prodeje dostalo, tato kniha už ne. A úpravy Ireny Zítkové autora šokovaly. Ona mínila, že jsou nutné, vadilo jí například, že místo slova ubrus užívá Hostovský slova běhoun. S úpravami se autor nakonec smířil a byl rád, že román vůbec vyjde, ale po srpnové okupaci byly provedeny i další zásahy cenzurní, takže například místo slova „čeládka“ čteme „lidé“.

Pro vydání ve Spisech byl ovšem vybrán původní text z roku 1959 a od Ireny Zítkové se převzaly jen ty úpravy, které se „shodovaly s ediční koncepcí Spisů“. Olga Hostovská rozhodně nesouhlasila se změnami, které jazyk zbavují autorských charakteristik. I tak ovšem rušila anglismy a opravovala slovosled. Prý v autorově zájmu. Ale stalo se to kamenem úrazu. Pašková pro nové vydání (2018) naopak zachovala jazykové zvláštnosti a zastaralosti, přičemž je jasné, že Egon Hostovský měl i sklon k přísně literárnímu vyjadřování.

Sama Olga Hostovská otevírá ve sborníku svým textem Egon Hostovský a Vítězný únor jeho třetí a závěrečnou část. Hovoří o románu Únor, jenž byl Hostovskému připisován. Řekla jí o něm původně (roku 1985) Hostovského žena Regina, ale pohádaly se proto. Škvorecký Olgu ujistil, že je dílo autentické a ke konci navíc skvěle thrillerové. Uvěřil i Kautman, ale Josef Hiršal ne a dílo dokonce označil za paskvil od „absolutního ňoumy“ a Jiří Pistorius v USA je definitivně zavrhl. Autorem byl ve skutečnosti Lubor Zink (1920–2003) a kniha nakonec vyšla roku 1993.

V roce českého vydání Nezvěstného – 1955 – vyšel také Občan Brych a – roku 1959 – se Únorem zabýval Železný strop Bohuslava Březovského. Aleš Haman Občana Brycha roku 1964 srovnal se Zbabělci a připomněl, že jeho první verze byla také v ich-formě.

Arnošt Krammer ze Železného stropu je samozřejmě Hostovský a estébák doktor Matějka je Julius Fučík. Ale je to jedině Nezvěstný, který může dnešním mladým názorně ukázat, proč se převratu nedalo zabránit. Jde o jediný román naší literatury, který hovoří o převratu bez autocenzury, a Olga Hostovská si také proto stěžuje na nezájem o jeho nejnovější vydání. Kritizuje i přístup k recepci Hostovského ve slovnících, čímž ovšem současně i přehledně informuje, kde všude je dnes zmiňován. V Dějinách české literatury vadí Hostovské především tato věta: „Rozpor vzbuzovaly také jeho otevřeně deklarované aspirace být světovým autorem, nikoli jen exulantem.“

Závěrem připomeňme, že Hostovského otec zemřel roku 1942 před transportem do Terezína a tři jeho sestry, dva jejich manželé a dva jejich synové zahynuli v koncentračních táborech.

 

Václav Vaněk, Jan Wiendl (eds.): Egon Hostovský. Literární dobrodružství českého židovského spisovatele ve 20. století. Úvod Václav Vaněk a Jan Wiendl. Recenzoval prof. PaeDr. Vladimír Papoušek, CSc. Jmenný rejstřík Jan Harant. Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Praha 2018.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB