Vyšla první česká monografie o Borgesovi


Jorge Luis Borges. Fotografie z knihy Jak naznačuje literární vědkyně Anna Housková už úvodem knihy Nekonečný Borges, ráda by na jejích stránkách laboratorně zkoumala dílo Jorge Luise Borgese (1899-1986), a to s dvojím „důrazem“.

 

Prvý se týká argentinského kontextu světově uznávaného autora, který se celý život vracel k argentinským archetypům a reáliím, aby reflektoval národní a zároveň osobní tradici a aby vytvářel mýtus o předměstí Buenos Aires a svébytnosti tamní kultury, která navíc vyjasňovala svůj univerzální rozměr a byla prostorem pro variování dávných příběhů lidstva.

Druhé z těžišť Nekonečného Borgese je žánr eseje. Anna Housková totiž záměrně pomíjí vícekrát již analyzované Borgesovy povídky a vstupuje raději do jezer rozsáhlé esejistiky. Jedním, i když ne hlavním důvodem toho asi byl fakt, že právě na esejistiku došlo v česky zveřejněných Borgesových spisech (2009-2013), což je vydání záslužné, i když ve své komplexnosti vlastně vynucené majiteli zahraničních práv.

Borgesovská mánie

Anna Housková nezůstala jen u esejistiky jako takové a s úspěchem pátrá i po esejistickém principu v ostatních žánrech klasikova díla. Borges se brzy stal nejkomentovanějším spisovatelem španělského jazyka 20. století, a jak poznamenal Houskovou citovaný filozof Fernando Savater, vznikly o něm tisíce prací, „jako by šlo o Shakespeara nebo Cervantese, ale už necelých dvacet let po jejich smrti“.

Takže vyvolal mánii, a to sice ještě nemusí signalizovat skutečný význam, ale v jeho případě se nemýlíme. Sice bývá upozorňováno i na jistou Borgesovu „okrajovost“, ale co znamená okrajový? Ono slovo se užívá volně, a pokud vyslovil něco podobného v té souvislosti třeba „sám“ Truman Capote, patrně se mýlil, a to proto, že Borgesovo dílo v komplexnosti neznal.

Asi všichni však přitom tušíme, že vymykající se Argentinec četl „až příliš“ a nutně dospěl k závěru, že vše podstatné již je napsáno. Nezbývají snad leda místa na poznámky pod čarou? Chvála bohu Borges pak vytvořil „aspoň“ ony poznámky; lépe řečeno: transponoval ty poznámky v nečekaných a vysoce funkčních literárních formách. A co ještě více, byl zdatným komparatistou (jak si Anna Housková taky všímá) a „jeho sečtělost a schopnost nacházet stejné motivy a stejná schémata v nejrůznějších dílech různých epoch jednoduše nemá obdoby“.

Čím víc ovšem bobtná počet borgesovských studií, tím méně disciplinovaně na sebe odkazují. A tím spíš zapichují jejich zdatní autoři kružítka přímo do Borgesových děl. Snad je tomu tak nakonec lépe – a jen v Česku připomíná autorka Michala Ajvaze (Sny gramatik a záře písmen, 2003) i Václava Cílka (Borgesův svět, 2007).

V čase mezi vydáním jejich knih vyvstal pak ještě Císařem a Koťátkem editovaný sborník příspěvků ze symposia Text a dílo: případ Menard (2004), zkoumající filozofický a estetický rozměr první Borgesovy fantaskní povídky Autor Quijota Pierre Menard, a také Anna Housková onu knihu do jisté míry reflektuje, ba doplňuje, a to v desáté kapitole Tvář Dona Quijota.

Jak je přitom známo, Borges ve španělské literatuře poněkud postrádal imaginaci, nicméně svou mnohoznačností jej uhranul právě ústřední Cervantesův opus. A přece jej také ironicky „setřel“, když kritizoval styl svého velkého předchůdce a zjistil nečekané. Španělský literát nenapsal v Donu Quijotovi snad ani větu, která by se nedala opravit. Ledabylostí se tak blížil Dostojevskému, oba měli skutečně „hrozný“ sloh. Zvlášť Cervantes „stylistou“ věru nebyl. Ale vadí to? Stěží. A ač autor Quijota „nestylizuje“ (nebo dokonce právě proto), výsledek funguje. Dokonce mocně působí. Je-li to záhada? Možná spíš zázrak.

Jeho město Buenos Aires

V čase vydání první Borgesovy povídkové sbírky Zahrada, kde se cestičky rozdvojují (1941) mu bylo již 42 let a jako spisovatel dávno nezačínal. Slavný ovšem nebyl. Bez úspěchu měl vydáno šest knihy esejů: Pátrání (1925), Rozměr mé naděje (1926), Řeč Argentinců (1928), Evaristo Carriego (1930), Diskuse (1932) a Dějiny věčnosti (1936). Posledně zmíněnou publikaci nelze jistě označit za špatnou, ale roku 1936 ji koupilo jen 37 lidí a dva roky předtím se její autor dokonce plánoval zastřelit.

Byla to tvorba a četba, co ho zachránilo, a nikoli filozofie, přičemž v kapitole Literární půvab filosofie Housková zkoumá i Borgesovu nevíru v to, že sám „myslí filosoficky“. Přitom však myslí důkladně a je to jeho známá láska ke Stevensonovi, co dosvědčuje, v čem vidí proti filozofii a etice význam literatury a estetiky. V OBRAZECH. Žijí pro něj pronikavěji než POJMY a dobrá kniha přitom představuje věčně proměnlivou řeku dialogu jejích vnímatelů. Dialogu čtenářů s autorem. Ne že by Borges filozofy obcházel po špičkách, ale objevil takřka obchodní trik, kterým jejich ideje taví v literaturu a mýty.

Sporností Borgesova postoje k mytickým utopiím se autorka zaobírá v krátké kapitole Utopie unaveného muže a nato akcentuje tvrzení Beatriz Sarlové (1994), že není argentinštějšího spisovatele než Borges, což doloží vlastní studií Argentinský mýtus.

A Borges? Skutečně byl spisovatelem a ne jen knihovníkem. Dokazují to jeho až umanuté (a pro badatele nepohodlné) pokusy o vytvoření argentinského předměstského mýtu a odhalíme je snadno. Především pak uvnitř pozoruhodné knihy o příteli Borgesovy rodiny, básníkovi Evaristo Carriegovi (1883-1912). Ale není to jen tenhle jinak zapomenutý poeta, co stojí onomu svazku za zachycení. Je tu i – pro Borgese archetypální – charakter Carriegova okolí, a to včetně nápisů, hudebních tónů a tanga; a tedy toho tance, který bývá pro Jihoameričana důkazem statečnosti. Právě tangu věnoval Borges i dodatečnou kapitolu knihy (přidanou roku 1955) a ostatně již básnická jeho prvotina nese příznačně titul Vroucnost Buenos Aires (1923).

Buenos Aires bylo a je JEHO město – a již roku 1921se sem vrátil po sedmi klíčových letech života v Evropě, aby argentinské „vidění“ udělal variantou vidění obecného – s vědomím toho, že obecné více než zdárně vegetuje v lokálních variantách.

A ne, argentinskost jej rozhodně nenudí a není mu lhostejná; i když si nikdy nenechá ujít příležitost a vždy skrz ni podtrhne archetyp. Jen spekulovat se přitom dá, nakolik se něco obdobného dařilo – dejme tomu – severoamerickému Bradburymu v povídkách o Mexičanech a Irech. Ale je to pouze Borges, kdo se nakonec cítí doma na CELÉ Zemi, a aby jeho interpretka lépe pochopila přístup k poetice předměstí a mluvené řeči (zakleté i v podloží Borgesových textů), srovná jeho dílo s pracemi Roberta Arlta (1900-1942) i dalších Jihoameričanů. V kapitole Borgesovi předchůdci se pak ovšem věnuje hlavně Waltu Whitmanovi, jehož životopisem byl Borges tak zklamán. O to víc ovšem dál ctil básníka v jeho verších; a jak stárl, také po Whitmanově vzoru vylepšoval střídmost svého stylu a hutnost svého jazyka.

A hle: hlas, intonace a mluvená řeč, ty jsou u Borgese od dětství podstatnější, než bychom kdy čekali u autora takzvaně knižního typu.

Já, Žid

Na hispanoamerické spisovatele rovněž působil Franz Kafka a Housková vedle sebe dá dvě jeho interpretace: čtení Borgesovo a čtení Martíneze Estrady. Jak zjistíme, první Kafku úplně nezbožštil a raději má například Danta. Ba G. B. Shawa. A kdy četl Kafku poprvé?

Bylo to ve Švýcarsku roku 1916, ale nezaujal jej. Přesto u pražského autora po letech objevil radu, která mu byla dobrá. Po otcově smrti přecházel Borges od psaní esejů k povídkám a podstatou Kafkova díla je podle jeho slov podřízenost, touha objevit vlastní místo v jakémkoli řádu a konečně snový děs z nekonečného odkládání a stejně nekonečných počtů překážek. Nekonečný Borges je přitom knihou, která na tomto místě vzpomene tzv. prvního Zénónova paradoxu.

Oproti Kafkovi nechyběla ovšem Borgesovi schopnost úžasu a zabrán nebyl tolik do sebe. Ani neměl „do sebe zabrané“ básníky (typu Lorcy) rád. Byl, pravda, zabrán do literatury. A o té Kafkově napsal: „Můžete jej číst a zapomenout jeho okolnosti, což se, pokud vím, stává u velmi málo spisovatelů.“

Slovo Žid se v Kafkově díle, aspoň jak je vstřebal Borges, neobjevuje – a ať je to pravda nebo ne, se sociologem Thorsteinem Veblenem náš Argentinec věří, že víceméně pomyslná nadřazenost židovského národa není tomu národu nijak vrozená, nýbrž plyne z tendence každého Žida nebýt slepě oddán kultuře, v níž se pohybuje. A právě ta schopnost umožňuje židovskému národu vnášet do té které kultury vždy něco nového.

Anna Housková se zaměřila rovněž na Borgesovy texty o argentinském antisemitismu, jehož růst byl deklarován už pogromem roku 1919, a v letech třicátých byla pak židovská imigrace brzděna. Asi 40 tisíc „nových“ Židů let 1933-45 se stalo v rámci dějin Argentiny extrémně nízkým číslem, a co je ještě horší, po válce sem přicházejí fašisté. Z nějakých šesti set tisíc imigrantů let 1945-49 bylo židovských tisíc pět set. – Už roku 1934 ovšem to byl Borges, kdo vystoupil s gestem Já, Žid, i když to mělo i osobní příčinu. Byl totiž právě nařčen, že svůj židovský původ tají, a tak poloironicky horoval, že ne.

Nacismus není snadné definovat, ale podle Borgese si „jen hraje“ na energické a imponující barbarství, které mnohé uhrane, zatímco v reálu destruuje. Identity, vše. A navíc lže. V tom ohledu nezajímavá není Borgesova povídka Tajný zázrak (1943) o pražském spisovateli z Celetné, v níž se jistý Jaromír Hladík probudí ze sna o partii šachu, již po staletí hrají znepřátelené rody. Procitá přímo za vstupu armády Třetí říše do Prahy, je udán pro židovský původ a čeká na vlastní popravu, když mu je dopřán roční odklad. Proč? Aby dopsal knihu. Jak Borges pochopil, lidé se bojí svobody – a bývají u vytržení, dá-li jim někdo zdání řádu a bezpečí, přičemž máme tři stupně „bezpečného“ domova, anebo tedy podle argentinského snílka: 1. Rodinný. 2. Buenos Aires. 3. Literární.

Vášeň myšlení

Argument pro případné přerušení studia metafyziky byl u Borgese zarážející a tentokrát nekafkovský. Studium opakovaně nerozklížilo nic víc a nic méně než obyčejné štěstí. Jako extrémně vnímavý čtenář Borges disponoval pro podobné štěstí čidly, a ač nakonec neobjevil příliš ze štěstí vzniklých knih, za jednu z nich označuje Huckleberryho Finna. Racionální formu štěstí vnímá pak i v Zarahustrovi.

Z osobněji pojaté kapitoly o přátelích zvíme něco také o Borgesově specifickém přístupu ke zkoušení studentů. A navzdory autorčině až nadšenému pokusu o výčet dotyčných literátových přátel si nakonec stejně pomyslíme: Byl samotářem. Především vnímal pomíjivost. A je to tak. A věřil, že si na onen svět bereme hlavně potěšení vyvolané... I jen pouhým pozorováním štěstí a přátelství.

V eseji Malé žánry Anna Housková ne poprvé připomíná také spolužáka Borgesova otce Macedonia Fernándeze, dalšího autora, jehož Borges obdivoval. Fernández byl jeho vzor a jeden román pregnantně sestavil jen ze 20 krátkých kapitol obklopených 57 předmluvami a dedikacemi. Podobně tomu Borgese vždy zajímaly biografické poznámky, recenze, doušky, věty pod čarou, dedikace, doslovy a předmluvy.

Pokud je skutečně vše podstatné napsáno, říkal, A TO JE, jakýkoli literární text je MARGINÁLNÍ a každá poznámka na okraj naopak LITERÁRNÍ. Pojem „definitivního“ textu podle Borgese přísluší pak spíš náboženství, nebo „únavě“. Aniž to Anna Housková zdůrazňuje, Nekonečný Borges je první českou ucelenou monografií o tomto autorovi, přičemž autorka netají, že 13 kapitol vznikalo porůznu během dvou desetiletí. Složeny jako kostky se objevují spolu poprvé, navzájem se nově dotýkají a doplňují a všechny vyšly z přepracovaných článků už zveřejněných česky či španělsky. Nepřebývá dokonce ani závěrečná Příloha Literární osud“, úprava to rozhlasového pořadu Schůzky s literaturou: Borges, který stanice Vltava odvysílala 22. srpna 1999, tedy před dvaceti lety.

A sám J. L. Borges? Byl zvláštní případ. Od šesti let se počítalo s tím, že bude spisovatel, a když mu bylo třicet, nebylo pochyb, že víc čte, než žije. I zážitky čtenářů lze však nejspíš pokládat za regulérní, jak by souhlasili mnozí včetně H. P. Lovecrafta, a dá se patrně obhájit hypotéza, podle níž nejsou podřadnější. Tak či tak se Borges stal tvůrcem vzešlým spíš z knižní inspirace, byť to v jeho případě život netlumí. Nevěřil, že je literatura hra slov, ale naopak viděl, nakolik zásadní je v dobrých knihách vášeň. A měl na mysli „vášeň myšlení“, ale jistě nejen tu. Také on sám nakonec vášně skrz jazyk předával – a někdy navzdory jazyku. Ať v knihovnách skutečných či těch uvnitř hlav se vyznal, a tak nás přímo jímá hrůza, čteme-li o jeho přesvědčení, že se jakýkoli lidský osud skládá jenom z momentu, kdy se dotyčný o sobě dozví, kým jsme.

Ještě štěstí, že tu lze s Borgesem polemizovat. S Annou Houskovou totiž vzpomeneme, že vždy psal povídky a nikdy román; ale právě pro potřeby povídky bývá vhodné kumulování celého života jen do chvíle, zatímco román je zde přece proto, abychom si připomněli, že je těch momentů v životě obvykle víc. Nebo snad ne? Jeden za druhým se kumulují a výsledek musí přinést prozření. A teprve výsledek. Ale tahle často chladná skutečnost už není Borgesovou doménou, je těžké odhalit, nakolik se mu ve skutečnosti protivila, a zdá se, že realismus byl pro tohoto Argentince jen falešnou epizodou v osudech té literatury, kterou chápal především jako fantazii.

 

Ukázku z knihy si můžete přečíst ZDE.

Anna Housková: Nekonečný Borges. Recenzovaly Paulína Šišmišová a Dora Poláková. Jako 204. svazek edice Delfín vydala Triáda. Praha 2018. 224 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB