Howard Phillips Lovecraft na vlnách mystifikací v románu Noční oceán


Dominique Signoret: Howard Phillips Lovecraft surrounded by the creatures of the Cthulhu Mythos he invented. CC BY-SA 3.0Samotářský autor hororů Howard Phillips Lovecraft (1890–1937) strávil, zdá se, takřka celé jedno léto se svým nezletilým fanouškem Robertem Barlowem; jedná se o dva měsíce roku 1935. Je to skutečně pravda? Co víc, setkali se třikrát předtím i potom. Jednalo se o homosexuální vztah, a pokud ano, nakolik naplněný? Román amerického autora Paula La Farge Noční oceán naštěstí neklade jen podobné otázky.

Konfrontuje ovšem skutečně existující falzum intimního Lovecraftova deníku (komentované ve druhé z šesti částí) s výpovědí údajného milence Roberta Barlowa v části třetí – a minimálně odsud běží o autorskou licenci. Realitou je, že po „vpádu sexu“ do hájemství asketikova (jak bývá Lovecraft líčen nejčastěji), připojí třetí díl Nočního oceánu ještě jeden věrohodný pohled na události. Vše totiž spatříme Barlowovýma očima. Podle této verze hluboce a upřímně miloval staršího Lovecrafta, ale bylo to marné. Byl totiž britsky odtažitým a jenom snění a myšlení oddaným Lovecraftem stroze odbyt. Asi jako ještěrem. Stalo se to opravdu?

Celou pravdu nikdy neodhalíme

Nebo platí ta původní, erotikou naplněná verze světa a dotyčných dávných dnů ve třicátých letech? Odpověď neposkytne poměrně složitě koncipovaný román až do konce, ale každý si může odpovědět za sebe.

Kniha Noční oceán zvažuje varianty skutečnosti a dotvrzuje, že pravdu v jejích celcích nejčastěji neodhalíme nikdy; a lze se jen ptát, není-li tak lépe. Cesta světem a životem H. P. Lovecrafta představuje pak takřka detektivní šarádu. Kým ten muž opravdu byl? Jen jakýmsi „stydlínem“? I chladným pokrytcem? Lhářem? Opravdu měl radši knihy než lidi? Bál se života? Byl – jako magnetem – přitahován vždy zpět k milovanému městu Providence?

Jasné je, zdá se, jedno. V reálu neměl strach z kosmických oblud, jež vymýšlel pro své příběhy, ale děsil ho spíš osobní styk s občany. Vadily mu jakékoli praktické nepříjemností a poměrně nerad i cestoval. Zkrátka prahl zůstávat ve vlastním světě, jak na to byl odmalička adaptován, a pozoruhodný román Noční oceán se dnes otáčí kolem osy jeho prazvláštní osobnosti. S každou částí ji však vidíme komplikovaněji.

Vypravěčkou je současná psychoterapeutka, jejíž manžel se dle všeho zrovna utopil. Léta předtím byl Lovecraftem posedlý, ale teď zřejmě spáchal sebevraždu. Dlouho se pídil po detailech z Lovecraftova života a vdova teď nevěří policejní verzi o smrti v jezeře, takže putuje v manželových šlépějích a proniká do specifické komunity autorů, vydavatelů a čtenářů sci-fi. Ale nejen tam. Dotýká se kupříkladu osudů známého spisovatele Williama Burroughse.

Lhostejnost kosmu k lidstvu

Utopil se opravdu její manžel Charlie Willet v jezeře Agawam v Massachusetts, nebo začal žít pod novou identitou? Tělo nevyplavalo a inteligentní dáma věří, že mrtvý plánoval dokonce i tuto její pouť ve svých a Lovecraftových stopách. Hrdinka skutečně zpovídá tytéž osoby a pátrání se zlověstně ovíjí okolo záhadné postavy L. C. Spinkse z Ontaria.

Paul La Farge: Noční oceánJak se zdá, po matčině smrti muž zdědil dost peněz, aby se mohl svobodně ponořit do snění o Lovecraftovi, a stal se jakýmsi jeho „životopisným upírem“. Roku 1991 si dokonce oficiálně změnil jméno na Robert Barlow. Pokud není Barlowem sám.

Již roku 1952 Spinks uveřejnil takzvaný Erotonomicon (a to je, dodejme, realita), aby se dočkal dočasné slávy také jako účastník tehdy aktuální křížové výpravy proti komunismu a coby propagátor „zdravého hororu“. Neměly by se některé knihy vlastně pálit? Až na tu otázku dojde a hle, Ray Bradbury zrovna vydává svých 451 stupňů Fahrenheita. Ale známý vydavatel Donald Wollheim, kterého vyslýchá FBI, to Spinksovi nikdy nezapomene.

Erotonomicon je přitom Lovecraftův deník, kde líčí pod jednoduchými šiframi své styky s Barlowem; tedy než se po dvou letech prokáže, že se jedná o Spinksovu mystifikaci. Pokud by ovšem byl Spinks skutečně totožný s Barlowem, nešlo by o vyloženě podlý čin, nýbrž o výtvor vzniklý z ryzí potřeby. Neplatí ovšem nakonec totéž v případě, že se Spinks do nenaplněného zoufalce Barlowa jen dokonale vžil? Tak či onak se „doslechl“, že Barlow „utekl“ s nějakými Lovecraftovými texty, a znal také fámu šířenou úmyslně skutečným newyorským antikvářem Samuelem Lovemanem, podle níž byl Barlow teplý. Je zde ovšem další aspekt a otázka. Skutečně trpěl Spinks v koncentračním táboře Belsen? A opravdu Lovecraftovi hluboce zazlíval jeho antisemitismus? A dehonestoval jej právě proto?

Hádejme. Hádejme; ale předposlední část Nočního oceán zůstane i tak zvratů plným záznamem toho, co Spinks vypráví hrdince knihy-terapeutce, která zároveň analyzuje pravou podstatu svého zmizelého manžela. I on byl bytostí, která smysl života hledala v knihách, a za vším je ještě víc. Mihne se zde dokonce zmizelý Ambrose Bierce a velká část románu se odehrává v Mexiku, kde se s Barlowem stýká drogami dopovaný W. Burroughs. A záleží vůbec na něčem, je-li OCEÁN kosmu k lidstvu totálně lhostejný? A když Lovecraft o této lhostejnosti věděl?

Leitmotivy, štvanice a šarády


Noční oceán je název tohoto románu, ale i titul povídky, již Barrow sepsal spolu s Lovecraftem. Jde o příběh beznaděje a samoty a vrací se ke čtenáři jako leitmotiv. Ale dokonce ani pro zájemce o život a dílo kultovního H. P. Lovecrafta nebude nejsnazší oddělit v této knize mystifikaci od reality. Proč ne, je jasné. Prvořadě jde právě o román na téma mystifikace a La Farge to ví a věru nám cestu ke klasikovi hororu příliš neulehčil.

Tato pouť vede skrze Barlowa, skrze Spinkse i skrze utopeného manžela vypravěčky, který se dožil okamžiků jisté slávy, když dopsal a vydal vlastní knihu o záhadě. Ale jsme pak svědky odhalení jeho omylu a jeho pádu. Dokonce svědky nechutných útoků na něj, ba obvinění z pedofilie. „Lid“ totiž není nikdy smírný – a v historii se navíc jisté momenty opakují. Většinou jako stále větší a větší fraška, šílenější a šílenější absurdita. Podobnou absurditou je třeba Spinksovo vystoupení v televizi (dohledatelné podle tvrzení knihy na YouTube), ve kterém – uprostřed štvanice – vyhlásí, že deník padělal ze dvou důvodů.

1. Aby do jeho života konečně vstoupilo dobrodružství. 2. Aby varoval před žánrem hororu jako takovým, ba před s ním spjatými homosexuály a komunisty.

Nedá se totiž dodatečně zastřít a jinak interpretovat cokoli?

Kde je realita?


Ale stůjme s autorem na zemi! V závěrečném Poděkování mj. píše o skutečné přednášce o Barlowovi, pronesené roku 2015, již vyslechl na tazvaném NecronomiConu. A vlastních představ o tom, co se kdesi na Floridě mohlo semlít mezi Barlowem a Lovecraftem se, La Farge asi neuměl zbavit jinak než sepsáním Nočního oceánu.

Přitom pracoval důkladně. Z pamětníků let třicátých (a dětí jejich a vnuků) komunikoval asi nejvíc s dcerou Donalda Wollheima, která mu dokonce dovolila, aby si okopíroval svazek ještě nepublikovaných dopisů H. P. Lovecrafta jejímu otci. La Farge však mluvil také s vnučkou spisovatelů Frederika Pohla a Judith Merrilové a jeho poděkování náleží Ursule Kroeber LeGuinové, která v jeho knize vystupuje ještě jako holčička, a nejvýznamnějšímu současnému lovecraftovskému znalci S. T. Joshimu. Ten ovšem zavrhuje brouzdání se erotikou a na Lovecraftově osobnosti nachází zajímavější aspekty.

Závěrem snad lze říct, že když psal Umberto Eco svůj Pražský hřbitov a líčil tu, jak mohly vzniknout Protokoly sionských mudrců, vložil do knihy dost génia. Noční oceán je s Pražským hřbitovem v řadě ohledů srovnatelný, ba „kombinatorikou“ ho snad i překonává. Nemá tak významný společenský přesah, nicméně hrůz tábora Belsen se přesto dotýká a o rasismu rovněž pojednává. Jde o nesnadno interpretovatelnou knihu na téma lidské touhy snít i lhát, nenudit se a najít – jakýkoli – smysl života. Autor nevyhradil snad ani odstavec náhodě a vše do sebe nakonec zapadá, i když jednoznačné odpovědi známe jen každý sám.

Nu, a zřejmě skutečný (židovský a také homosexuální) majitel newyorského antikvariátu Loveman možná opravdu mohl být v pozadí za fiktivním deníkem a všemi jeho následky. Jako mají podivná pozadí i Protokoly sionských mudrců.

 

Ukázka z knihy:

Když ostatní odešli, k Charliemu přistoupil muž jihoasijského původu ve středních letech. Měl nepoddajné vlasy a vypadal, jako by několik dní nespal. „Já jsem S. T. Joshi,“ představil se. Byl to Lovecraftův životopisec. Charlie mu před léty napsal a požádal ho o informace, které má o Spinksovi a Erotonomiconu. „Byla to hezká přednáška,“ řekl Joshi. „Děkuji,“ odpověděl Charlie. Pokusil se najít nějaká slova uznání, kterými by Joshiho práci pochválil, a zavtipkoval, že je zvláštní, aby o H. P. Lovecraftovi nakonec psali dva snědí chlapíci, ale Joshi se neusmál. „Doufám, že jsem podle vás neudělal chybu, když jsem o Lovecraftově sexualitě napsal,“ řekl Charlie. „Vůbec ne,“ odvětil Joshi. „Nejsem žádný puritán a máme rok 2010. Bádání o Lovecraftovi musí držet krok s dobou!“ Dal si ruce do kapes a zatvářil se, jako by se chystal columbovsky odejít, ale pak dodal: „Abych pravdu řekl, vaše kniha mne znepokojila z jiného důvodu. Byl jste na Old Burial Hill v Marbleheadu?“ Charlie řekl, že ne. „Já jsem tam byl,“ pokračoval, „a z vršku toho moc vidět není.“ Charlie zčervenal. „Aha,“ odtušil. „Ale Batlowovi je jednadevadesát. Mohl si splést Marblehead s nějakým jiným místem, kde se na té cestě zastavili.“ „Mohl,“ uznal Joshi, „ale s ohledem na to, jak byl Marblehead pro Lovecrafta důležitý, by člověk od Barlowa čekal, že si bude pamatovat, co se tam stalo. A pak je tu celá ta záležitost, jak spolu oba hledí na moře a mluví o tom ostrově na obzoru. Ve vaší knize je to přivede k hovoru o cestě do Evropy. Pokud žádný ostrov neviděli, o čem mluvili?“ „Nevím,“ odvětil Charlie. „Také se mi nepodařilo najít žádný důkaz.“ navázal Joshi, „že Barlow a Lovecraft byli v roce 1934 na silvestrovském večírku u Belknapa Longa, ale pokud ano, jsem si stoprocentně jistý, že tam nebyl Don Wollheim, protože se s Lovecraftem setkal až o dva roky později. A ta historka o říznuté punčové míse se opakuje pořád dokola. Vždycky je to jiný večírek, ale podle mě se to ve skutečnosti nikdy nestalo.“ „Myslíte si, že mi Barlow lhal?“ zeptal se Charlie.

„Myslím si, že to nebyl Barlow,“ odpověděl Joshi. „Nejsem si jistý, s kým jste mluvil, ale Robert Barlow zemřel už v roce 1951.“ „Nezemřel,“ nesouhlasil Charlie.

„A pak je tu Erotonomicon,“ uzavřel Joshi. „Jak je to přísloví? Když ti sednu na lep jednou, je to tvoje vina? Nechtěl jsem to říct veřejně, ale myslím si, že vás někdo napálil.“

„Kurva,“ ulevil si Charlie, když Joshi odešel. „Klid,“ chlácholil ho Eric, „jenom si hlídá teritorium. Je to, jako kdyby ses mu vyčural na trávník, chápeš? On je přes H. P. Lovecrafta ten hlavní.“

„Já vím,“ řekl Charlie. „Ale trápí mě, co bude vyprávět dalším lidem.“

Paul La Farge (1970) se narodil v New Yorku, vystudoval Yale, učil psaní na univerzitách Wesleyan a Kolumbijské, publikoval v magazínech The New Yorker a Harper´s Magazine a napsal a vydal knihy The Artist of the Missing (1999), Haussmann, or the Distinction (2001), The Facts of Winter (2005) a Luminous Airplanes (2011).

Paul La Farge: Noční oceán. Z originálu The Night Ocean, vydaného nakladatelstvím Penguin Press v New Yorku roku 2017, přeložil Petr Kotrle. Redakce textu Pavel Kořínek. Obálku navrhl Will Staehle. Vydalo Nakladatelství Paseka. Praha 2018. 320 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB