Člověk není skutečným pánem přírody, připomíná ve své knize Bohumil Ždichynec


Bohuslav Ždichynec: O člověku trochu jinakKonec loňského roku přinesl milé překvapení v podobě další knihy lékaře, spisovatele, básníka a esejisty Bohumila Ždichynce. Vědec a autor několika desítek knih přichází s nejnovější esejistickou knižní prací nazvanou O člověku jinak, s podtitulem Tajenka a křížovka života.




Ždichyncova knížka je stejnou měrou esejistická jako přírodovědecká, není to však poprvé, kdy se autor vydal na rozhraní světa podnětně racionálního a neméně podnětně i světa takříkajíc iracionálního, jak podotýká v doslovu Vladimír Novotný. Autor hloubá o lidském jedinci „jinak“, nabízí mu i určitou perspektivu vtělenou do ideálu či cíle pozitivní cesty nalezené ovšem v učiněném křížovém bludišti.  


Připomeňme si Ždichyncova slova, jejichž význam se táhne jako červená nit celou publikací: Chceme-li se dobrat smyslu skutečného lidství, je třeba přemýšlet jinak. Zkrátka a dobře jde o to, vědoucně a vidoucně jinak povědět o člověku, co se s ním děje, co je s ním nebo v něm opravdu „jinak“. Úhlavním nepřítelem člověka je paradoxně sám člověk.


Například stresová reakce představuje jediný obranný prostředek proti přetížení organismu. Tuto reakci máme zakódovánu v genetické výbavě. Stres je naším každodenním průvodcem, úspěšné zvládání nástrah života vyžaduje vybudovat a zachovat si emoční rovnováhu. Je-li stres příliš silný a trvá-li dlouho, je pro lidské zdraví nebezpečný, poškozuje orgány, způsobí nemoc. Autor nabízí jednoduché meditačně-relaxační techniky samoléčby, nechybí i „chvála líbání“ či „milostná závislost“, které účinkují protistresově, a „chemie lásky“, kdy účastné hormony posilují imunitní systém.


Z více než sta pozoruhodných esejů jen pár příkladů: Proč stárneme a jak zdravě stárnout? Biologický věk lze příznivě ovlivnit správnou výživou, všestranným pohybem, pozitivním přístupem k životu a pobytem v přírodě. Stárnutí by mělo být moudré a nemusí se projevit na celém organismu. Co jsou rizika metabolického syndromu, jehož typickými znaky je například zvýšený krevní tlak, či snížení takzvaného hodného cholesterolu u mužů? A co sdílení duchovních hodnot – znát své psyché je předpokladem úspěšného života.


Autor připomíná, že člověk není skutečným pánem přírody, během stárnutí náš imunitní systém slábne a nabízí mikrobům větší šanci, enormně přibylo nemocí z poruch imunity. Dva symboly našeho žití – srdce a rozum – jsou jako přesýpací hodiny, kde se jedno naplní, druhé se vyprázdní. Srdce je v lidských kulturách rozšířený symbol, materializující lásku v širším slova smyslu. Z medicínského hlediska jde o dutý sval, pumpu vhánějící do tělesných orgánů životodárnou krevní tekutinu. Jak se proměnil symbol srdce dnes? V čem spočívá naše další existence, jaké je riziko civilizační frustrace?  


Ve skutečnosti neřešíme budoucnost a naše současnost se stává ještě více schizofrenní. Život na pokraji arytmie, bulvarizace, hledání jistoty v nejistotě – vzájemné vztahy mezi jednotlivými lidmi i generacemi se nivelizují, společnost se transformuje v beztvarý dav. Lékař a filozof v jedné osobě nahlíží člověka jako částici harmonie života planety a celý zázrak kosmu je podle něj řízen zákony, z nichž jen některé se daří pochopit. Lidé podle něj potřebují zklidnit rozbouřené duše, k tomu napomůže nalézání vztahů mezi vědou a vírou, které by se mohly podnětně doplňovat a vzájemně svými poznávacími procesy obohacovat.


„Mapa pozemských genů skrývá tajemství, láká mne ho rozluštit. Homo sapiens chce víc a dál, výš a hloub, zahlcen energií v pohodlí technologií. Biosférická krychle láme světlo dopadající na zem, co když sama v pádu se rozláme? Těch střepů co stop tu zanechalo, zahrabáno v sopečný prach Pompejí v našich srdcích. V archeologii uplynulých let jde o spravedlnost v pravdě žít na zemi, tak i zemřít.“


Ukázka z knihy:


ŽIVOT JE KRÁSNÝ, ALE NENÍ PEŘÍČKO


Služba lékaře je pro mne náplní života, inspirací, bezprostřední setkávání s intimními, nekašírovanými lidskými osudy mi dává tvůrčí sílu, posiluje mne. To je ta váha poznání vpečetěná do našich dědičných vloh-genů, která tělo zevnitř nadnáší. Na ptačích křídlech touhy, nad mořem života a smrti, kde leží naše soukromé Benátky ve vnímání entropie vesmíru, takto neznatelně se potápějícího světa, vznáší se poezie v duši člověka, který se bezděky ocitl v zázračném prostředí času. Složité a dýchající organismy vrostlé do krajiny, věčně zelený strom poznání, čerpající živiny z vnitřních konfliktů dobra a zla, živý organismus, v jehož kořenech tkví onen počátek života, jádro pravdy, světlo na konci tunelu.

Víme, jak je obtížné, než něco živého vznikne, jaký zázrak je život. Proto by každý člověk měl mít možnost dbát o jeho uchování, o jeho ochranu před nemocemi, o ochranu svého zdraví… S pokorou v srdci proto přistupuji k léčení svých nemocných při vědomí toho, že pacient a lékař by měli být v léčení nemoci partnery.

Celoživotní zkušenost je bohužel generačně nepřenosná. Zvykli jsme si příliš často přenášet odpovědnost na jiné, zpohodlněli jsme, nejen ve fyzickém slova smyslu, ale i v přemýšlení. Jenže pospolitost tvoří jednotliví lidé, a aby život mohl směřovat ke skutečně lepším, nikoli k „deklarovaně lepším“ zítřkům, měl by každý jedinec začít u sebe. Pokoušet se naplnit pravdou své „já“, osvojovat si zodpovědnost k životu, učit se realizovat s pokorou své sny, přestat hrát s penězi virtuální hazardní hry, ale naopak snažit se spoluvytvářet prostor k autentickému žití. Dobro, poctivost a kamarádství i láska nepodléhají kupeckým počtům a vrací se zase jinde, jindy a odjinud. Životní mezníky, vyznačující lidskou pouť na tomto světě, vytyčují cestu, kterou si lze představit také jako tápání po smyslu narození a smrti, hledání životních jistot, jinými slovy jako konfrontaci s pravdou, jež činí člověka lepším a dává v něm vyniknout tomu podstatnému.

Na tenké hranici mezi bdělým životem a snem se potácejí poslední útržky nejedné přerušené vzpomínky, nepoznanou radost žití nám připomínají rozeklané skály na pobřeží života, odolávající po věky peřejím a rozmarům ponorné řeky věčnosti. Po noční bouři srdce spáčů dosud tlukou mezi atomy a prázdnem vesmíru, ale slunce už neomylně vychází na obloze z oparu vod a podle přírodního kalendáře se s ranní samozřejmostí se zařezává prsty svých paprsků stále hlouběji do stínu památného, věkovitého stromu. Ano, tohle je asi hledané krásno, když slunce začíná kreslit po zemi své tajemné poslání geneze a všudypřítomná tráva v prchavém zrodu štěstí vykřikne po rose nepředstíranou pravostí zeleně a člověk se stává bezděčným svědkem tohoto samodruhého přírodního kultu naděje, vpravdě se potvrzujícího smyslu pozemské existence. Všemi skulinami duše teď prýští radost a v tomto skupenství mysli podvědomě vnímáš plynutí času, jako bys dosud nad tekoucí vodou zmáčený stál uprostřed bouře a jedinečnost té chvíle si neuvědomoval, zatímco po hladině už pluje svěží vánek a v jeho hravé touze tisíce klamných přeludů říčního proudu nyní vytváří proměnlivé stíny vzdalující se krásy. Život svým pokračováním, obnovováním sebe sama, svědčí proti smrti.

Život je krásný, ale není peříčko. Zatímco v nevědomí člověka dříme sen, který snad jednou rozsvítí světlo v něm, sluneční vítr už valí z předvědomí zástupné, nashromážděné myšlenky a informace, které mozek dokázal zachytit, a převrací je jako podzimní listí. Dlouho se plahočíme na toto zdánlivě pusté místo, které jsme jako džbán poznání už kdysi dávno ve svém nevědomí naplnili, aniž by si  nějak uvědomovali, kdo se nám do tohoto tvaru prázdna našeho srdce dívá. I člověk s bolestí v srdci má svoji oázu naděje, jež je dosud okysličovaná jeho krví a v níž vnímá tep krajiny zabydlené cyklem života a smrti. S tímto vědomím cenu lidského života nelze měřit v penězích, ale spíše v čase, který musí člověk vynaložit na práci, aby žil.


AESCULAPUS, Praha 2018, brožovaná, 310 stran.


AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB