Co říká socha Neptuna o českých dějinách


 

Marek Toman: Neptunova jeskyněPaměť národa zajišťuje možnost jeho kontinuity. Jejím nositelem však nemůže být člověk, který je tomuto poslání schopen sloužit jen chvíli. Proto tvoří a zaznamenává svou dobu prostředky překonávajícími časovou omezenost lidského bytí – literaturou, fotografií, uměním obecně. Ty pak vypovídají o životě jeho současníků ještě po mnoha dekádách, ba i staletích. Marek Toman si v románu Neptunova jeskyně za svědka doby vybral antickou sochu Neptuna, zdobící pražské Havlíčkovy sady.

 

Není to u něj ostatně poprvé, co nechává o osudech živých promlouvat neživé. Naposledy učinil vypravěčem a komentátorem vylíčených událostí Černínský palác, a to ve svém románu Chvála oportunismu (2016). Na rozdíl od této budovy, jejíž perspektiva a možnost jednání byla omezena v pohybu, však Neptun není jen nečinným pozorovatelem probíhajících epizod českých dějin, ale také jejich aktivním účastníkem.

 

Zbavuje se svých kamenných okov a vystupuje z kašny, z níž do jisté doby pod tíhou mušle jen pozoroval kolemjdoucí a která je umístěna v areálu parku německého podnikatele Mořice Grőbea na pražských – tehdy ještě samostatných Královských – Vinohradech. V nově nabyté identitě Josefa Posedloně se stává spolubudovatelem Grébovky, ale podílí se také na soudobých společenských aktivitách, které právě hýbají (nejen) Prahou – postupně se zapojí kupříkladu do Sokola či protinacistického odboje.

 

Příběh začíná ve druhé polovině 19. století a vyprávění opouštíme až téměř v současnosti. Božská nadlidskost vypravěče jednak umožňuje těchto více než sto let naší historie pozorovat skrze jediný nesmrtelný život, jednak nabízí zcela nestrannou, respektive všestrannou perspektivu pohledu na jednotlivé dějinné epochy, kdy právě příslušnost ke konkrétní straně byla mnohdy důležitější než cokoliv jiného. Zatímco společnost je rozdělena mimo jiné na Židy, Němce a Čechy, Josef je v tomto ohledu vším a zároveň ničím.

 

Toman skrze svůj příběh nabízí čtenářům historický exkurz do období národnostních sporů v rámci Rakousko-Uherska, do časů první světové války a první republiky, do éry nacismu i komunismu. Navíc tak činí očima někoho, komu není vlastní lidské pletichaření ani touha po moci, kdo pochází z antického světa vznešenosti a vzdělanosti a pro koho není rozhodující rasa či národnost, ale pouze charakter. To ovšem neznamená, že by jeho oživlá socha byla ušetřena jakýchkoliv lidských vlastností a tužeb. Neptunova jeskyně je totiž také příběhem o lásce – k architektuře, ke kráse a samozřejmě k ženám, a to rovnou k trojici žen, mezi něž se v průběhu hrdinova dlouhého života příhodně zařadí Češka, Němka i Židovka.

 

Tomanův román představuje sice fiktivního, leč kvalitního průvodce po řadě klíčových i některých méně známých, o to však pozoruhodnějších okamžicích českých dějin. Neptunovu jeskyni můžeme číst jako příběh o vývoji pražské architektury (zvláště pak té vinohradské), jako příběh o lásce nebo jako pojednání o pojmu národní identity a proměnách jeho významu v uplynulém století, což je – jak se dnes ukazuje – téma stále neuzavřené a navýsost ožehavé.

 

Nakladatelství Plus, 2018 (1. vydání), počet stran: 376, vazba knihy: pevná.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB