Ali Almossawi: Ilustrovaná kniha argumentačních klamů


Almossawi výřez přebalEristická dialektika Arthura Schopenhauera, tento útlý ale kruciální spisek velkého filosofa, nesl podtitul „Umění dostat v každé diskusi za pravdu“, čili šlo o jakousi praktickou příručku řečnické a argumentační demagogie. Z opačného konce na stejný problém šel autor knihy Ilustrovaná kniha argumentačních klamů, Ali Almossawi.

 

 

 

Narodil se před čtyřiatřiceti lety (1. prosince 1984) v Bahrajnu. Vystudoval prestižní MIT (Massachusetts Institute of Technology), žije v americkém San Franciscu. Jako počítačový expert působil na kreativních pozicích (mj. Apple a Mozilla). Neobvyklým způsobem však vstoupil i na půdu mimovědeckou. Jeho první knižní publikace, „Ilustrovaná kniha argumentačních klamů“ (původní vydání An Illustrated Book of Bad Arguments. Experiment Books. 2014. ISBN 978-0989931205) způsobila senzaci. Přináší v ní totiž velmi zhuštěná a názorná (i proto ilustrovaná, tak trochu ve stylu Alenky v říši Almossawidivů) vodítka pro orientaci ve výrokové logice, vědě, z níž většina z nás dostává osypky. A přitom je to přece tak snadné, ukazuje Almossawi. Po přečtení níže uvedených textů mu nejspíš dáte za pravdu.

 

Almossawi v psaní pokračoval knihou Špatná rozhodnutí (v originále Bad Choices. Viking. 2017. ISBN 978-0735222120). Internetový průkopník Vint Cerf tuto knihu charakterizoval jako „jednu z nejchytřejších cest jak uvést širokou veřejnost do počítačového myšlení“.

 

Dnešní díl cyklu „Jak jsem potkal knihy“ věnujeme první jmenované, Ilustrované knize argumentačních klamů. V jejím záhlaví stojí tento charakterizující citát: „Podivuhodně stravitelný výtah úskalí a technik argumentace. Nedokážu si představit lepší způsob, jak vyučovat a osvěžovat tyto základní pojmy logické rozpravy. Příjemná krátká kniha.“ (Aaron Koblin, kreativní ředitel týmu datového umění v Google).

 

Sám autor o svém záměru hned v úvodu píše:

Číst o věcech, které bychom neměli dělat, je často užitečná a poučná zkušenost. Ve své knize O psaní píše Stephen King: „Nejlépe se člověk naučí, čeho se vyvarovat, při čtení špatné prózy.” Popisuje svou zkušenost se čtením obzvlášť špatného románu jako „literární ekvivalent očkování proti neštovicím”. Matematik George Pólya bývá citován, jak ve své přednášce o výuce matematiky prohlásil, že člověk musí nejen téma dobře chápat, ale také musí vědět, jak lze téma chápat špatně. Toto dílo tedy pojednává hlavně o věcech, které by člověk při argumentaci dělat neměl.

 

Témata a události, které ovlivňují naše životy a společnosti, ve kterých žijeme, například lidská práva nebo volby, obvykle vedou k diskuzím o přístupech a přesvědčeních. Sledováním takových debat jde snadno získat dojem, že velká část z nich trpí nedostatkem logického myšlení. Cílem spisů o logice někdy bývá pomoci lidem nalézt nástroje a přístupy, které logické myšlení umožňují, a vedou tedy k přínosnějším debatám. Účelem je, aby se tak čtenář na těchto stránkách seznámil s některými z nejobvyklejších nástrah argumentování a byl schopen je v praxi rozpoznat a vyhnout se jim.

 

Není pak divu, že mottem stručné, ale výstižné knížky je tato věta: „První princip zní, že nesmíte klamat sami sebe, ačkoliv se dokážete oklamat ze všech nejsnáze.“ (Richard P. Feynman)

 

 

Poukázání na důsledky

Poukazovat na důsledky znamená obhajovat nebo vyvracet pravdivost nějakého tvrzení poukazováním na jeho důsledky. To, že výrok by měl nepříjemné důsledky, neznamená, že je nepravdivý. Podobně se výrok nestane pravdivým jen proto, že má dobré důsledky. David Hackett Fischer to vystihl slovy: „Nelze předpokládat, že lze vlastnosti důsledku volně přisoudit jeho příčinám.”

 

V případě, že následky jsou dobré, snaží se argument podporovat naděje publika v duchu rčení „přání otcem myšlenky”. Se špatnými následky se argument snaží u publika vyvolat strach. Příklad z Dostojevského: „Není-li Bůh, je vše povoleno.” Když vynecháme diskuzi o objektivní morálce, poukázat na nepříjemné dopady materialistického pohledu na svět nevypovídá nic o tom, jestli Bůh je nebo není.

 

Měli bychom si uvědomovat, že tento druh argumentu je klamný jen pokud se zabýváme tvrzením, u kterého lze mluvit o možnosti rozlišit objektivní pravdu, ne v případě, že se zabývá rozhodováním nebo přístupy, například když se politik staví proti zvyšování daní ze strachu, že to bude mít dopady na životy jeho voličů.

 

 

Slaměný panák

Zkreslit něčí argument se záměrem napadnout výslednou karikaturu namísto argumentu samotného označujeme jako podsouvání argumentu. Překrucování, uvádění v omyl, klamání a přílišné zjednodušování jsou všechno způsoby, jak se tohoto klamu dopustit. Podsunutý argument obvykle vypadá absurdněji než argument původní, což z něj dělá snazší cíl, a protivníka to svádí, aby namísto svého původního tvrzení začal obhajovat tuto podsunutou variantu.

 

Například, Můj protivník se vás snaží přesvědčit, že jsme se vyvinuli z opic, které se houpou na stromech; vskutku směšné tvrzení. V tomto případě jde o očividné zkreslení skutečných tvrzení evoluční biologie. Podle původního tvrzení lidé a šimpanzi měli před miliony let společného předka. Překroutit tuto myšlenku je mnohem jednodušší, než vyvracet důkazy, které pro ni existují.

 

 

Odvolání na nevhodné autority

Odvolávat se na autoritu znamená odvolávat se na skromnost druhého, jde o vyvolávání dojmu, že jiní lidé jsou věci znalejší. Převážná většina věcí, v jejichž existenci věříme, jako jsou atomy nebo sluneční soustava, se opírá o spolehlivé autority, stejně jako, jak zmínil C. S. Lewis, všechna historická tvrzení. Je tedy možné se rozumně odvolávat na autority vhodné, což dělají typicky vědci a akademici. Z tohoto typu argumentu se stane klam ve chvíli, kdy se odvoláváme na autoritu, která není expertem na probírané téma. Stojí za zmínku i další podobný klam, odvolávání se na vágní autority, kde je myšlenka přisouzena neurčitému kolektivu. Například Profesoři v Německu ukázali, že to a to je pravda.

 

Dalším druhem odvolávání se na nevhodné autority je odvolávání se na dávnou moudrost, kde něco má být pravda jen proto, že tomu lidé odedávna věřili. Například Astrologie byla praktikována v technologicky pokročilých civilizacích, jako byla stará Čína, určitě tedy funguje.Na dávnou moudrost se dá odvolávat při podpoře věcí, které jsou výstřední nebo se mění s průběhem času. Například Lidé před mnoha staletími spali v noci devět hodin, proto takto dlouho potřebujeme spát i dnes. Lze najít spoustu různých důvodů, kvůli kterým dřív lidé spali déle. Samotný fakt, že tomu tak bylo, však žádný důkaz na podporu argumentu neposkytuje.

 

 

Dvojsmysl

Dvojsmysl zneužívá mnohoznačnosti jazyka tím, že význam slova tak, jak je použito v argumentu, zamění, a použije tento odlišný, nový význam k podpoře nějakého závěru. Slovo, jehož význam je v argumentu konzistentně zachováván, označujeme jako jednoznačné. Vezměme si následující argument: Jak můžeš být proti víře, když rozhodnutí na základě víry děláme každou chvíli, s přáteli, s potenciálními partnery i investicemi? Význam slova „víra” byl v tomto případě od duchovní víry ve stvořitele rozšířen na každou riskantní činnost.

 

Obvykle se tento klam používá v diskuzích o vědě a náboženství, kde slovo „proč” může být použito více způsoby. V jednom kontextu může být použito jako slovo, které pátrá po příčině, což je shodou okolností hlavním pohonem vědy, ale v jiném kontextu může jít o slovo, které se ptá po smyslu a snaží se řešit morálku a mezery, na které věda nemusí mít odpovědi. Například by šlo argumentovat: Věda nám nedokáže říci, proč se věci dějí. Proč existujeme? Proč se chovat morálně? Proto potřebujeme nějaký jiný zdroj, který nám sdělí, proč se věci dějí.

 

 

Falešné dilema

Falešné dilema je argument, který předkládá dvě kategorie a předpokládá, že všechno, o čem probíhá diskuze, musí do jedné z těchto kategorií patřit. Pokud do jedné nepatří, znamená to, že musí patřit do té druhé. Například Ve válce s fanatismem nejde stát opodál; buďto jste s námi, nebo jste s fanatiky. Ve skutečnosti existuje i třetí možnost, šlo by klidně zachovávat neutralitu; a čtvrtá možnost, dalo by se oponovat oběma možnostem; a dokonce i pátá možnost, dalo by se soucítit s některými prvky obou možností.

 

V knize The Strangest Man (Nejzvláštnější muž) je zmíněno, že fyzik Ernest Rutheford jednou pověděl svému kolegovi Nielsi Bohrovi podobenství o muži, který si v obchodě koupil papouška a šel ho vrátit, protože papoušek nemluvil. Po několika takových návštěvách řekl nakonec manažer obchodu: „Aha, jistě! Chtěl jste papouška, který mluví. Prosím, promiňte. Dával jsem vám papoušky, kteří jen mysleli.” V knize je jasné, že svým přirovnáním chce Rutherford ukázat genialitu tichého Diraca, ale můžeme si představit, že by stejnou úvahou mohl někdo naznačovat, že lze být jen tichý myslitel nebo mluvka a hlupák.

 

 

Zdánlivá příčina

Klam předpokládá, že existuje příčina nějaké události, přestože nejsou důkazy o tom, že by událost skutečně nějakou příčinu měla. Dvě události se mohou udát jedna po druhé nebo zároveň i proto, že spolu souvisí, ať už čistě náhodou nebo protože mají společnou nějakou skrytou příčinu, ale závěr, že existuje příčinné propojení, nelze udělat bez důkazů. To nedávné zemětřesení nastalo, protože lidé neposlouchali svého krále, není platný argument.

 

Klam má typy „chybná časová souslednost” a „souběh událostí”. U prvního předpokládáme, že první událost musela způsobit druhou jen proto, že jí předcházela. Ve druhém případě prohlásíme, že jedna událost druhou způsobila jen proto, že se staly ve stejnou dobu. Toto bývá označováno jako zaměňování korelace s kauzalitou.

 

Následující příklad parafrázuje baviče Stewarta Leeho: Nemůžu říct, že když jsem v roce 1976 nakreslil robota, a Hvězdné války vyšly až potom, že mi ten nápad museli ukrást. A ještě jiný příklad, který jsem nedávno potkal v jednom online fóru: Útočník shodil webové stránky železniční společnosti, a když jsem se díval na příjezdy vlaků, samozřejmě všechny měly zpoždění! Co si ale pisatel neuvědomil je, že vlakům se podaří jet přesně na čas jen výjimečně, takže bez prověření je tato souvislost neopodstatněná.

 

 

Zastrašování

Klam podsouvá lidem představu děsivé budoucnosti, kterou by přivodili, kdyby přistoupili na předložený návrh. Namísto, aby poskytl důkazy o tom, že závěr vyplývá z několika předpokladů, což by mohlo skutečně obavy opodstatnit, klamný argument spoléhá na rétoriku, výhrůžky či dokonce přímé lži. Například, Žádám všechny své zaměstnance, aby v nadcházejících volbách hlasovali pro mnou vybraného kandidáta. Pokud vyhraje ten druhý, zvýší daně a mnoho z vás tak přijde o práci.

 

Tady je další příklad na základě Kafkova románu Proces: Měl byste mi dát všechny cennosti, než sem dorazí policie. Oni je totiž nakonec uloží do skladu, a ve skladu mají věci tendenci se ztrácet. Ačkoliv je takový argument pravděpodobněji výhrůžkou, byť skrytou, je podán jako pokus o vysvětlení. Přímé výhrůžky a příkazy, které se ani nesnaží o vlastní opodstatnění, by však s tímto klamem neměly být zaměňovány, i když se také snaží vyvolat strach.

 

Zastrašování může pokračovat a popisovat celou řadu děsivých událostí, které by nastaly v důsledku přijetí návrhu, ale které k události nemají jasné příčinné souvislosti, což připomíná klam ‚šikmá plocha’. Také může nabízet jedinou alternativu k napadanému návrhu, a to tu, kterou předkládá útočící, což zase připomíná falešné dilema.

 

 

Unáhlené zobecnění

Na tento klam narazíme, když zobecňujeme podle vzorku, který je příliš malý nebo příliš výjimečný, než aby mohl představovat celou populaci. Například když se zeptáme deseti lidí na ulici, co si myslí o vládním plánu na snížení deficitu, nemůžeme prohlásit, že výsledky zachycují postoje celé země.

 

Ačkoliv je unáhlené zobecnění pohodlné, může mít drahé či katastrofické následky. Například by se dalo říci, že předpoklady inženýrů, které vedly k explozi rakety Ariane 5 během jejího prvního startu, byly výsledkem unáhleného zobecnění: soubor testů, které byly použity pro kontroler Ariane 4, nebyl dost široký na to, aby pokryl veškeré způsoby použití kontroleru v Ariane 5. To, jestli taková rozhodnutí projdou, většinou závisí na argumentačních schopnostech inženýrů a manažerů. Tento a další podobné příklady jsou tedy pro naše zkoumání klamů důležité.

 

Tady je další příklad z Alenky v říši divů, kde Alenka z toho, že plave ve vodě, usuzuje, že někde poblíž musí být nádraží, a tedy i pomoc: „Alenka byla jednou s rodiči u moře a její představa mořského břehu od té doby byla řada kabin na svlékání, děti, hrabající v písku dřevěnými lopatkami, vzadu řada domů a za nimi železniční stanice.”

 

 

Dovolávání se neznalosti

Takový argument předpokládá, že návrh je pravdivý jednoduše proto, že nemáme žádné důkazy o tom, že by pravdivý nebyl. Nepřítomnost důkazů o jevu je tedy považována za důkaz nepřítomnosti jevu. Například slovy Carla Sagana: „Nemáme závažné důkazy o tom, že by UFO nenavštěvovalo Zemi, UFO tedy existují.” Podobně, dokud jsme nevěděli, jak byly postaveny pyramidy, někteří z toho usuzovali, že dokud někdo nedokáže opak, musela se o jejich vystavění zasadit nadpřirozená síla. Důkazní břemeno ale vždy spočívá na osobě, která s tvrzením přichází.

 

Navíc, jak se vyjádřili i někteří další, musíme se ptát, co je na základě důkazů z minulých pozorování pravděpodobné více a co je pravděpodobné méně. Je pravděpodobnější, že objekt letící vesmírem je člověkem vytvořený artefakt či přírodní jev, nebo je pravděpodobnější, že jde o návštěvníky z jiných planet? Jelikož jsme často pozorovali to první, a nikdy to druhé, je rozumnější usoudit, že je nepravděpodobně, že by jevy označované jako UFO skutečně byly návštěvy z vesmíru.

 

Specifická forma dovolávání se neznalosti je argument vlastní nedůvěřivostí, kde něčí neschopnost si něco přestavit vede k víře, že prezentovaný argument je neplatný. Například, Je nemožné představit si, že by člověk skutečně mohl přistát na Měsíci, a proto se to nikdy nestalo.Na tento typ odpovědi se někdy dá duchaplně odvětit, Proto taky nejste fyzikem.

 

 

Žádný pravý Skot

Někdy můžeme tvrdit něco obecného o celé kategorii věcí. Když pak budeme čelit důkazům, které naše tvrzení nabourávají, namísto abychom přijali nebo zamítli samotné důkazy, změníme kritéria, podle kterých vyhodnocujeme členství v dané kategorii.

 

Například by někdo mohl tvrdit, že programátoři jsou společensky neschopní tvorové. Když někdo přijde a bude oponovat tvrzení řka: „Ale John je programátor, a ve společnosti je jako ryba ve vodě”, může to vyprovokovat odpověď: „Ano, ale John není opravdový programátor.” Není tu jasné, jaké vlastnosti má programátor, ani kategorie programátora není definována tak jasně, jako dejme tomu kategorie lidí s modrýma očima. Tato nejednoznačnost dovoluje tvrdohlavé mysli redefinovat si věci podle potřeby.

 

Tento klam pojmenoval Antony Flew ve své knize Thinking about Thinking. Dává v ní následující příklad: Hamish čte noviny, kde narazí na článek o Angličanovi, který spáchal ohavný zločin, a reaguje na něj, řka: „Žádný pravý Skot by takovou věc neudělal.” Dalšího dne narazí na článek o Skotovi, který se dopustil zločinu ještě horšího, ale místo aby změnil svůj závěr o Skotech, reaguje na něj prohlášením: „Žádný pravý Skot by takovou věc neudělal.”

 

 

Útok na původ tvrzení

Zdroj argumentu nebo původ osoby, která ho vyjadřuje, nemá na platnost argumentu naprosto žádný vliv. Útok na původ tvrzení znamená, že argument je shozen nebo bráněn jen kvůli své historii. Jak to vyjádřil T. Edward Damer, když je člověk emočně připoután k původu nějaké myšlenky, nebývá snadné si při vyhodnocování myšlenky emocí nevšímat.

 

Vezměme si argument Samozřejmě, že podporuje stávku odborářů; konec konců pochází ze stejné vesnice. Místo hodnocení argumentu jako takového je argument smeten proto, že dotyčná osoba shodou okolností pochází ze stejné vesnice jako protestující. Tento útržek informace je použit k dovození, že tvrzení dotyčné osoby je bezcenné. Tady je další příklad: Jako muži a ženy žijící v 21. století už nemůžeme nadále uznávat tyto středověké hodnoty. Proč ne, dalo by se ptát. Máme rovnou opustit všechny myšlenky, které mají původ ve středověku?

 

Odpovídajícím způsobem je možný také útok na původ v kladném smyslu, lze například říci, Jackův pohled na umění nemá sobě rovného; pochází z dávného rodu předních umělců. Stejně jako v předchozích příkladech je důkaz použitý pro takový úsudek nedostatečný.

 

 

Klamné propojení

Klamné propojení diskredituje argument poukázáním na to, že podobnou myšlenku sdílí nějaký společensky démonizovaný jedinec nebo skupina. Například Můj oponent volá po zdravotnickém systému, který by připomínal socialistický model. To je samozřejmě nepřijatelné. Ať už navrhovaný systém zdravotnictví připomíná systém v socialistických zemích nebo ne, nemá to jakýkoli vliv na to, jestli je dobrý nebo špatný; jde o non sequitur, nesouvisející tvrzení.

 

Další druh argumentu, který bývá v některých společnostech opakován ad nauseam, zní takto: Nemůžeme ženy nechat řídit auta, protože ženy smí řídit auta jen v bezbožných zemích. V podstatě se tento i předchozí příklad snažily ukázat, že nějaká skupina lidí je kategoricky špatná. Proto sdílet s touto skupinou byť jen jediný rys by z nás udělal člena této skupiny, a tím by se nás začalo týkat všechno zlé, co je se skupinou spojováno.

 

 

Společná příčina

Jedna z několika platných podob argumentu je známa jako modus ponens (odvozovací pravidlo, pravidlo vynětí) a má následující podobu: Pokud A, pak C; A, proto C. Formálněji: A - C, A - C.

 

Máme tu tři výroky: dvě premisy a závěr. V tomto případě A nazýváme předchůdcem, a C je následek. Například Pokud voda na úrovni hladiny moře vaří, je její teplota nejméně 100°C. Tato sklenice vody na úrovni hladiny moře vaří; její teplota je tedy nejméně 100°C. Takový argument je platný a ještě k tomu pravdivý.

 

Společná příčina je formální klam, který má podobu Pokud A, pak C; C, proto A.

 

Chybný je předpoklad, že když je následek pravdivý, musí být pravdivý i předchůdce. Například Lidé, kteří vystudovali vysokou školu, bývají v životě úspěšnější. John je úspěšný; musel tedy určitě nějakou vysokou školu vystudovat. Johnův úspěch samozřejmě mohl být důsledkem vzdělávání, ale také mohl být důsledkem výchovy, nebo třeba jeho odhodlání překonávat obtížné okolnosti. Obecněji, nelze říci, že když vzdělání implikuje úspěch, znamená to, že úspěšnému člověku se vzdělání muselo dostat.

 

 

Stížnost na pokrytectví

Je také znám pod svým latinským názvem, tu quoque, tedy ty také. Tento klam odpovídá na obvinění obviněním se záměrem odvést pozornost od původního argumentu, namísto adresování zmíněného tématu. Například John říká: „Tento muž nemá pravdu, protože nemá žádnou integritu; jen se ho zeptejte, proč ho propustili z práce,” na což Jack odpovídá: „Co kdybychom si promluvili o tom tučném bonusu, co sis loni odnesl domů, přestože jste propustili půlku lidí.” Stížnost na pokrytectví můžeme také použít v případě, když někdo zaútočí na jinou osobu proto, že to, pro co dotyčná osoba argumentuje, je v rozporu s jejími minulými skutky.

 

V epizodě tematické britské televizní show Have I Got News For You byl jeden z účastníků panelové diskuze v opozici vůči demonstracím proti korporátní chamtivosti v Londýně kvůli očividnému pokrytectví účastníků, kteří ačkoliv se tváří, že jsou proti kapitalismu, přesto i nadále používají chytré telefony a kupují si kávu. Ukázka je dostupná tady: youtu.be/8WvAkhW-XNI

 

A tady je další příklad z filmu Jasona Reitmana, Děkujeme, že kouříte (Fox Searchlight Pictures, 2005), kde je na tu quoque postavena výměna, kterou Nick Naylor, výmluvný lobbista za tabákový průmysl, zakončí takto: „Je mi k smíchu představa, že mě nějaký pán z Vermontu označuje za pokrytce. Ve stejný den tento stejný muž pořádal tiskovou konferenci, kde žádal, aby americká pole s tabákem byla posečena a vypálena, a přitom vzápětí nastoupil do soukromého letadla a přeletěl na jih na veletrh Farm Aid, kde přijel na pódium v traktoru a fňukal nad hrozným osudem amerických farmářů.”

 

 

Šikmá plocha

Šikmá plocha kauzálního typu se snaží zdiskreditovat návrh pomocí tvrzení, že přijetí tohoto návrhu bude bezpochyby vést k celé řadě událostí, z nichž alespoň některé jsou nežádoucí. Ačkoliv třeba taková posloupnost událostí může s nějakou pravděpodobností nastat, tento druh argumentu předpokládá, že jednotlivé kroky posloupnosti jsou nevyhnutelné, aniž by pro podporu tohoto tvrzení přinášela důkazy. Tento klam si pohrává se strachem publika a je napojen na celou řadu dalších klamů, jako jsou vyvolávání strachu, falešné dilema a argument z důsledků.

 

Například Neměli bychom lidem dovolit přistupovat k Internetu bez dozoru. Ani se nerozhlédneme, a už budou navštěvovat pornografické stránky, a zanedlouho na to se rozpadnou i poslední zbytky morálních struktur a budou z nás jen zvířata. Jak je jasně vidět, o tom, že přístup k Internetu způsobí rozklad morálních struktur společností, nejsou uvedeny žádné důkazy, jen nepodložené dohady a předpoklady.

 

 

Odvolání na módní trend

Skutečnost, že velké množství lidí, možná dokonce většina, něčemu věří, tento klam povyšuje na důkaz toho, že to musí být pravda. Některé argumenty, které bránily širšímu přijetí objevných myšlenek, jsou tohoto druhu. Galileo například čelil posměchu od svých současníků za svou podporu Koperníkovu modelu. A nověji tu máme třeba Barryho Marshalla, který musel přistoupit k extrémnímu kroku a sám vypít nakažlivý roztok, aby přesvědčil vědeckou komunitu, že žaludeční vředy mohou být způsobeny bakterií H. pylori, protože tato teorie byla do té doby zavrhována.

 

Nalákat lidi do přijímání toho, co je populární, je metoda často používaná v reklamě a politice. Například Všechny hustý děcka používají tenhle gel na vlasy; buď jedním z nich. Ačkoliv být „hustým děckem” je možná lákavá nabídka, neposkytuje pobídce kupovat inzerovaný produkt pražádnou podporu. Politici často používají podobnou rétoriku, aby dodali zdání podpory svým kampaním a strhli další voliče.

 

 

Ad hominem

Argument ad hominem útočí na charakter osoby místo na to, co dotyčná osoba říká. Záměrem je odvést diskuzi jinam a argument oné osoby zdiskreditovat. Například Nejste historik; radši se držte svého oboru. Ať už dotyčný je nebo není historik, nemá to vliv na hodnotu původního argumentu a nijak to neposiluje pozici útočníka.

 

Tento druh osobního útoku označujeme jako urážlivý ad hominem. Existuje ještě další druh, označovaný jako nepřímý ad hominem, ten z cynických důvodů útočí na druhé tím, že hodnotí jejich záměry. Například Ve skutečnosti vám vůbec nezáleží na snížení kriminality ve městě, prostě jen chcete, aby pro vás lidé hlasovali. Jsou ale situace, ve kterých je otázka charakteru a integrity dotyčné osoby tématem, na které lze legitimně upozornit, například při svědectví u soudu.

 

 

Logický kruh

Argumentace kruhem je jeden ze čtyř druhů argumentu, které známe pod označením ‚sloučená otázka’. Dotyčný schválně nebo mimoděk v jedné nebo více premisách předpokládá závěr. Při argumentaci kruhem je závěr buďto použit přímo jako premisa, nebo je častěji popsán jinými slovy, aby působil jako jiný výrok, ačkoliv jím není. Například Máš to úplně špatně, protože to nedává žádný smysl. Oba výroky jsou vlastně jeden a ten samý, protože ‚máš to špatně’ a ‚nedává to smysl’ říkají v tomto kontextu to stejné. Argument jednoduše tvrdí ‚jelikož platí x, platí x’, což je bez významu.

 

Kruhový argument někdy spoléhá na nevyřčené premisy, které mohou způsobit, že je složitější jej rozpoznat. Toto je příklad z australského televizního seriálu Please Like Me, ve kterém jedna z postav říká jiné, nevěřící postavě, že půjde do pekla, na což zavrhovaný odpovídá, „Nedává to žádný smysl. Je to, jako když mi bude nějaký hipík vyhrožovat, že mě praští do aury.” V tomto příkladu je nevyřčenou premisou existence Boha, který pošle část lidí do pekla. Premisa ‚Existuje Bůh, který pošle nevěřící do pekla’ je tu použita k podpoře závěru ‚Existuje Bůh, který pošle nevěřící do pekla.’

 

 

Skládání a rozdělování

Skládat znamená usuzovat, že celek musí mít jistou vlastnost, protože ji mají jeho části. Když ale budeme parafrázovat Petera Millicana: přestože má každá ovce ve stádě matku, nevyplývá z toho, že stádo má matku. Tady je další příklad: Každý modul v tomto softwarovém systému byl podroben sadě testů a všemi testy prošel. Proto, až budou všechny moduly propojeny, systém nepřekročí žádný z parametrů ověřených těmito testy. Skutečnost je taková, že zapojení jednotlivých částí do systému přinese vyšší komplexitu kvůli vzájemným závislostem, a ty zase mohou vytvořit nový prostor pro možná selhání.

 

Rozdělovat oproti tomu znamená usuzovat, že část celku musí mít jistou vlastnost proto, že celek, do kterého část náleží, tuto vlastnost má. Například Náš tým je neporazitelný. Kterýkoliv z našich hráčů by si poradil s kterýmkoliv hráčem z libovolného jiného týmu. Ačkoliv může být pravda, že tým jako celek je neporazitelný, nejde to použít jako důkaz toho, že každý jeden z hráčů v týmu je neporazitelný. Úspěch týmu přece není vždy jen součtem individuálních schopností jeho členů.

 

 

Poznámky na závěr

Před mnoha lety jsem slyšel jednoho profesora představovat deduktivní argumentaci za pomoci úžasného přirovnání: popisoval ji jako vodotěsné potrubí. Pokud do něj na jedné straně proudí pravda, bude z něj na druhé straně opět pravda vytékat. Když už jste došli na konec, doufám, že knihu opustíte nejen s lepší představou přínosů, které mohou vodotěsné argumenty ve vyhodnocování a rozšiřování znalostí mít, ale také s lepší představou složitostí induktivní argumentace, u které vstupují do hry pravděpodobnosti. Protože obzvlášť u takových argumentů se kritické myšlení osvědčuje jako nenahraditelný nástroj. Vedle toho také doufám, že knihu opouštíte s uvědoměním, jak nebezpečné jsou pochybné argumenty, a jak často se v našem každodenním životě vyskytují.

 

 

(Ali Almossawi: Ilustrovaná kniha argumentačních klamů. Do češtiny přeložil Jaromír Matýšek. Spolek Archetypal.cz. 2016)

S poděkováním Janu Schneiderovi, který mě na tuto neobyčejnou knížku upozornil.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB