Lubomír Man: Sportem do literatury


Man výřez přebalJe to náhoda. Nejela dlouho tramvaj a ze stanice metra Vltavská je to stejně jen kousek na Strossmayerovo náměstí. V metru jsem si pročítal knížku pro mládež určenou k recenzi „Sen na dosah“ od Lubomíra Mana. Dnes je tento autor spíše známý svými politickými komentáři.

 

 

Jdu kolem ulice Farského, kde je dům s Husovým sborem. Bydlel tu kolega ajťák, který tvrdil, že v tomto domě v kolumbáriu mají uložené dušičky tak silnou moc, že ji občas pociťuje až ve čtvrtém patře. Bydlel zde také jeden čas spisovatel Ota Pavel. Nevím, jestli dušičky nebo vzpomínka na spisovatele mi vnukla myšlenku, jak napsat recenzi na knížku o fotbale vhodnou pro sportovně založeného deseti až patnáctiletého kluka.

 

Pochopitelně, že mi to vnukl Ota Pavel, co napsat, když jsem si vzpomněl na šedesátá léta minulého století na jeho knížky Dukla mezi mrakodrapy, Plná bednaMan přebal šampaňského, Pohár od Pánaboha a další a další jeho knihy. Ota Pavel, to byl mistr nad mistry. Copak, že psal a byl čten, ale strhl sebou celou lavinu dalších psavců a v tehdejších novinách a časopisech se začaly pravidelně objevovat sportovní beletristické úlety. V takové míře jako v Československu to snad nemělo nikde obdoby. V minulosti šlo spíše o výjimku a lze si vzpomenout například na Basse nebo Poláčka. V zahraničí rovněž a odtud hodně na nás zapůsobil svým stylem a psaním papá Heminway, London, Schulberg… V té době slavný americký časopis Sport Illustrated mohl, co se týče ukázek sportovní prózy československým periodikům závidět. Na rovinu však konstatujme, že v době normalizace se stalo téma sportu vedle sci-fi příležitostí pro autory, jak psát a být také publikován. Bylo to únikové téma. Nikoli náhodou v osmdesátých letech začal vycházet disidentský časopis Sport, u jehož zrodu stála část redaktorů kulturního časopisu Revolver Revue Ivan Lamper, Jáchym Topol, Zbyněk Hejda. Jednalo se pochopitelně o recesi zdůrazňující zaměření čtenářstva, a přitom šlo o zpravodajsko-politický obsah.

 

Mezi tehdejší autory se sportovní tématikou se výrazně zařadil Lubomír Man, který dodnes vydal mimo politicky zaměřených současných knih, především řadu sportovních próz: Vysoký cíl (1973), Hurá do poháru (1975), S devatenáctkou do Bernu (1976), Čekání na rychlou stopu (1980), Jak vyhrát pomerančovou mísu (1995), Sen na dosah (1999), Hrrr na ně!(2003). Většina těchto knih vyšla v několikerém vydání a opovrhl tak konstatováním jednoho literárního teoretika: „Sportovní motivy se v literatuře, alespoň v literatuře vysoké, objevují výjimečně, sport se jeví jako literárně „nevhodný“…“ (viz). Tak letos vychází již jako druhé vydání překládaná kniha „Sen na dosah“. Kniha je z prostředí mládežnického fotbalu a jak název napovídá, je o snu kluka někam to ve fotbale dotáhnout, ale také o fair play – hodnotě, na které je sport postavený a bez níž nemá ani cenu. Lubomír Man poutavě a nápaditě popsal, jak se chlapec na vlastní kůži seznamuje s tím, co je to vstupovat do skutečného života, kdy na jedné straně existuje sen a na druhé straně je tvrdá realita. Tím ale musí každý v životě na jeho začátku projít. Kniha tak svým více jak sportovním přesahem měla dát klukům trochu nápovědy. Mimo jiné by je mohla zvednout ze židle od počítačů, a to třeba ke kulatému nesmyslu a fotbalu, který dokáže ve světě zbláznit miliony fanoušků.

 

Kniha je samostatným dílem dvouknihy, jejíž druhý díl nazvaný Hrrr na ně! byl označen Světovou knihou roku 2003.

 

 

Ukázka z knihy:

 

Pohlédl jsem za sebe. Míč se kutálel mezi dvěma hráči v oranžovém, ti se obrátili, aby si jej přebrali, ale to už jsem letěl, jako bych měl ze vzteklého psa nohy, koutkem oka jsem zahlédl modré tričko zprava, vzal jsem míč, pravačkou si jej hodil před sebe a kmital k černé siluetě holického brankáře, který poskakoval uprostřed branky, jako by si rozhýbával lýtka k robinzonádě.

 

Za zády jsem slyšel kroky obránců, branka přede mnou se zvětšovala, ještě jednou si míč odkopnu a pak pálím, brankář stojí o něco blíž k levé tyči, střílím tedy k pravé, ještě dva tři kroky...

 

Pak se to stalo. V nadměrném trysku jsem došlápl špatně na levou nohu, kožená koule se mi dostala pod tělo a už jsem se po břichu a s hlavou napřed šinul po trávě. A ještě než tahle smuteční jízda skončila, zaslechl jsem dlouhý hvizd.

 

Vzhlédl jsem z trávníku a spatřil rozhodčího, jak sem spěchá od středu hřiště a nataženou rukou ukazuje ke značce pokutového kopu: penalta.

 

„Ale proč?" vyhekl jsem z trávy. „Zakopl jsem sám – o míč!"

 

Rozhodčí na mě vyvalil oči a pak zatřásl odmítavě hlavou. Mezitím se ke mně sbíhali spoluhráči v modrém, s rozzářenými obličeji a zřejmě s úplně jinými pocity, než jaké háraly ve mně.

 

„Senzace, to bude branka jak světová banka!" řval Martínek. „Kopneš to sám?"

 

„Kopnu," odpověděl jsem a hleděl k rozhodčímu, který se skláněl nad míč, jak jej usazoval na vápennou skvrnu.

 

Holičtí samozřejmě protestovali, houfovali se kolem rozhodčího, ale ten je od sebe odstrkoval a pozpátku utíkal od míče na znamení, že v nejbližším okamžiku pískne.

 

Teprve teď jsem se zvedl z trávníku. Věděl jsem, že odpísknutá penalta je omyl. Vždyť než jsem se začal klátit, nebyl ode mě žádný z holických hráčů blíž než tři, čtyři metry.Věděl jsem to líp než kterýkoli jiný hráč na hřišti. NE, než takhle vyrovnat, je lepší prohrát. Namířím vedle a tím se celé to nedorozumění vyřeší.

 

Rozběhl jsem se ze vzdálenosti asi pěti metrů, podebral jsem míč a dloubákem jej poslal deset metrů stranou od levé tyče. Ale ještě než míč dopadl za brankou na trávník, skočili ke mně Martínek s Daubnerem, jako by mě chtěli srazit k zemi.

 

„Kams to kopl, šílenče!" řval na mě Martínek ze vzdálenosti necelého decimetru a další jeho slova zanikla ve vřavě dalších nadávek. V mžiku mě obklopila změť rozlícených obličejů, a protože rozhodčí zrovna pískl konec zápasu, kulhavě se sem hnal i trenér mužstva Komínek.

 

„Máš mozek šejdrem, jak sis tohle, šašku, dovolil," povykoval, a já v tu chvíli vnímal široké póry kolem jeho nosu a blýskající se čelní kouty pod linií vlasů. „To se kluci dřeli celý zápas pro tvoji frajeřinu?"

 

Nemohl jsem ani promluvit, tak jsem byl ohromen nepřátelským povykem, který se kolem mě strhl, a pak jsem ze sebe vymáčkl:

 

„Neblázněte, nebyl to faul. Nemohl jsem přece nic jiného dělat!"

 

 

V roce 2018 vydalo nakladatelství eSports.cz, s.r.o.

Illustrations Milan Zezula,1975. Cover © Alois Křesala 2018.

Vydání druhé. Vydání první v Librexu 1999

ISBN: 978-80-907059-2-0

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP