Trauma střední Evropy v díle Zsuzsy Bánk



Bank ZsuzsaNěmeckou literární scénu obohacují díla autorů, kteří pocházejí ze zemí východního bloku rozdělené střední Evropy. Tato literatura se zařazuje se mezi tzv. migrantenliteratur. Odlišná tematika jejich tvorby vyplývá z jiného kulturního, sociálního i politického prostředí, silně ovlivněného historickými událostmi, které zasáhly v průběhu dějin zemi jejich původu. (vlevo spisovatelka Zsuzsa Bánk)

 

 

 

Každý národ si nese v paměti svoje národní trauma, které přechází z generace na generaci. Skrytá traumata, postupně vyplouvající na povrch, která postihují protagonisty v dílech autorek migrantenliteratur, mají původ v tragédiích národů odehrávajících se zejména ve 20. století, které lze charakterizovat jako „století ideologií a válek“. Zejména obě světové války, které měly za následek nové uspořádání Evropy, mnohdy naprosto tragickým způsobem ovlivnily a poznamenaly osudy jejích národů po více generací.

 

Zsuzsa Bánk, německá spisovatelka maďarského původu, spojuje svoji individuální minulost s kolektivní minulostí Maďarska. Jeho historie je protknuta četnými traumaty, která nezůstala zapomenuta aSvetle dny jsou součástí i současné kolektivní paměti maďarského národa. „Naše paměť se neopírá o naučenou historii, ale o historii prožitou.“ s.101 /Halbwachs / V Plavci i Světlých dnech Szuszy Bánk je tragédie národní bezprostředně spojena s osobním tragickým osudem, který je předurčen historickými událostmi. Dějiny Maďarska jsou dlouhým svědectvím odvahy Maďarů a jejich snahy existovat jako samostatný stát. s.150 /Most ke svobodě/

 

Autorčini rodiče opustili svou vlast během maďarského povstání lidu proti komunistické moci v roce 1956. Sama tyto dramatické momenty ani komunistickou totalitu nezažila, historii země svého původu poznala jen zprostředkovaně, ale přesto se jí bezprostředně dotýká. Paměť rodičů, jejich zážitky žijí i v její paměti. Děti emigrantů nemají v nové zemi kořeny, hledají svůj původ i identitu prostřednictvím kolektivní paměti, paměti národa.

 

plavecPrvotina Zsuzsy Bánk román Plavec je tragickým příběhem nekonečného putování otce a dvou sourozenců po komunistickém Maďarsku 50. a 60. let a jejich marné touze po obyčejném štěstí v podobě domova. Celé vyprávění je příběhem nomádů, hledajících východisko z prožité tragédie, kterou je pro ně ztráta milované bytosti. Po krvavě potlačené revoluci v Maďarsku, kdy se vše vrací do starých kolejí komunistického režimu za Kádára, opustí matka rodinu beze slova rozloučení. Život bez naděje, ve strachu se stal po potlačené revoluci pro mnohé neúnosný a volili odchod ze země.

 

Po odchodu matky, kdy se život pro rodinu stává obtížným až na hranici únosnosti, začíná dívka, vypravěčka příběhu, vnímat plynoucí čas jako něco, co má negativní přídech. „Pro mě existovaly jen doby, které jsem dokázala snést a doby, které jsem sotva snášela.“ s. 5 / Plavec / Otec, který si nedovede jinak poradit, hledá s dětmi azyl u příbuzných v různých koutech Maďarska. Ve své depresi není schopen zmírnit trauma ze ztráty matky a děti se tak stávají obětí dalšího traumatu ze ztráty domova, z nejisté budoucnosti, ze života bez perspektivy, kterým se cítí ohroženi. Zásah do psychiky dětí, které se postupně dozvídají krutou pravdu o matce, ale nedokážou ji ještě pochopit a rozumově zvládnout a zpracovat, je traumatizující a trvalý. Zejména u malého chlapce Istiho vyvolává ztráta matky a následné otcovo řešení situace depresivní reakci, která se stále prohlubuje, u jeho sestry stavy strachu a trvající úzkosti. Její strach, gradující až do obsese, je zde příznakem psychického vyčerpání dítěte, které nemá zázemí domova, které znamená jistotu čerpající ze vzpomínek, z individuální i kolektivní paměti. „Jediný pocit, který mě po tento čas neopouštěl, bez ohledu na to, co se s námi dělo a u koho jsme pobývali, byl můj strach o Istiho.“ s. 67 /Plavec/

    

Přestože v Plavci převažují traumatické momenty, ojedinělými světlými okamžiky jsou dny strávené v domě u jezera u Agi a Zoltána. Sugestivní líčení přírody a jejích nuancí, vnímání jejího významu, klidu a řádu, je jistotou oproti nejistotě života v komunistické společnosti. Plavání v jezeře Istiho odpoutává od smutku, od pocitů samoty, od vzpomínek na chybějící matku. K vodě utíká i za chladných dnů, ale s nástupem zimy se jeho stav rapidně zhoršuje.

 

Děti si kompenzují ztrátu matky vymýšlením příběhů o ní, dokud se nedozvědí od babičky skutečnou pravdu o jejím životě v emigraci. Také Maďarsko se v době totality nemohlo nebo nechtělo upamatovat na svou pohnutou minulost, jakoby chtělo zapomenout na zažité křivdy a vytvářelo si iluzorní nový svět, ovládaný komunistickou velmocí, kterou z historického hlediska s tímto středoevropským národem nic nespojovalo. Matka s přítelkyní opustila Maďarsko podobně jako mnoho jiných uprchlíků, kteří se nedokázali smířit s komunistickou totalitou. Tehdy svět vůbec nezajímal osud země marně bojují za svobodu. Přestože Maďaři věřili v pomoc Západu, nedočkali se jí. Tentokrát se už Isti nezeptal, jestli a kdy se matka vrátí, byl hluboce zraněný a upadl do apatie. Když zase padal sníh, jakoby vše uklidnil, utlumil. „ Svět se utišil, už jsme ho neslyšeli, jen viděli, dívali jsme se na něj, přihlíželi jsme mu.“ s.120 /Plavec/ Tak utichlo i všechno dění v Maďarsku, které mělo směřovat ke svobodě, už nebylo možné se ozývat v otevřeném protestu, bylo možné se jen pasivně přizpůsobit.

 

V závěru se zhoršuje Istiho celkový celkový zdravotní stav, jeho deprese se stává nejen onemocněním duše, ale i těla, které se už nedokáže bránit a podlehne po ledové koupeli nemoci s horečkou. Šel za svým přeludem, za svojí matkou. Jeho únik od kruté reality, jíž byl od útlého dětství vystaven, se mu stane osudným. Kdo nese vinu za jeho smrt? Proč mu nikdo včas nepodal pomocnou ruku? Nedokázal vzdorovat osudu, bez pomoci ani přežít. Jeho tragický příběh je podobenstvím osudu Maďarska, které se při revoluci 1956 nedočkalo pomoci ze zahraničí, jeho zoufalé volání o pomoc také nikdo nevyslyšel.

 

Románové postavy postihují tragické ztráty a minulé tragédie, stejně jako jejich vlast v toku dějin. Prožívají stavy deprese a úzkostí jako důsledek prožitého traumatu. Jakoby se zastavil čas zároveň s nehybností, s neschopností pohybu, posunu vpřed, života bez perspektivy, která depresi provází. Každé místo, kam vede nekonečná cesta sourozenců s otcem, si nese osobní tragédii, která má v pozadí i tragédii a trauma národa, který žije v totalitním režimu, kde bezvýchodná situace obyvatel východního bloku podporuje negativní stav mysli. Deprese, beznaděj, ochromení, život bez budoucnosti to byly i pocity Maďarů po brutálně potlačeném povstání v roce 1956.

 

Agi a Zoltán nedokázali včas přivést pomoc lékaře pro vážně nemocnou dcerku. Sugestivní je líčení odezvy této rodinné tragédie, smutek Zoltána, který se chtěl utopit v jezeře i těžkého stavu deprese Agi, který gradoval až do stavu těžké katatonie. Téma horečky končící smrtí, konec naděje je zde prezentováno jako osud Maďarska, jež podlehlo, neubránilo se ruské invazi, neuhájilo revoluci, nedočkalo se pomoci. Celé trauma národa je zde prezentováno jen v náznacích, zmínkách a vytušíme je jen z vesměs temné atmosféry románu při líčení pochmurné atmosféry měst, nemoci Istiho, Zoltána, depresí protagonistů, zážitků a vzpomínek babičky. Tragické prožitky podtrhuje líčení zimních, chladných, temných dnů, které děti pociťují jako neradostné, velmi dlouhé, nekončící období.

 

Požár domu u jezera, po němž se rodina opět stěhuje, je předzvěstí nejtěžší tragédie - smrti Istiho. Popis vyhořelého, prázdného domu je metaforou úpadku a zániku kdysi mocné, kulturně vyspělé země, patřící jednoznačně k západní Evropě. Požár domu zničil jeho dvě třetiny, tak jako Maďarsko přišlo po Trianonu o dvě třetiny svého území.

 

S komunistickou minulostí Maďarska je spojen i tragický osud otce Kalmána, Miklose, který bojoval v první světové válce, s nímž se ztotožňuje Isti. Když mu komunisté vzali všechen majetek, křivdu neunesl a oběsil se.

 

V závěru knihy je vzpomenuta živá pochodeň Jan Palach. „U přívozu se povídá, že v Praze se prý někdo upálil...“ s.183 /Plavec/V další zemi střední Evropy se objevuje oběť, která je protestem proti lhostejnosti společnosti, která se nedokázala vzepřít komunistické moci po násilně potlačeném Pražském jaru, které v Maďarsku vyvolalo vlnu sympatií v široké veřejnosti a po vpádu vojsk Varšavského paktu do Československa i opozičních nálad.

 

Román Světlé dny, v němž je také patrna autobiografická inspirace životním příběhem rodičů autorky, je osudovou ságou rodin tří přátel, pocházejících z odlišného prostředí. Postupně je spojují tragické momenty, které zásadním způsobem ovlivňují a směřují jejich životy. Střetávají se zde a zároveň spojují různé generace, odlišné kultury, současnost i tradice, které pomáhají přežít osobní i národní traumata. Autorka tuto knihu pojala dětským pohledem dívky Seri, která je sama zároveň hlavní postavou příběhu emotivně zachycujícího nejen dětství, ale i dobu studií tří mladých lidí a jejich rodin, které spojuje skutečné přátelství. Zpočátku prožívá šťastné, světlé dny dětství s věrnou kamarádkou Ájou z rodiny artistů maďarského původu, kteří se rozhodli po krvavě potlačeném povstání v roce 1956 odejít ze země. Matka s dcerou a jen zřídka přijíždějícím otcem žijí v prostém příbytku na samotě za městem Kirchblüt, stranou od lidí. Ale jejich svoboda je jen zdánlivá, rodiče spoutává strach, jehož příčinu musí skrývat. Izolace zde není dána jen prostorově, ale i naprosto odlišným, na první pohled zdánlivě primitivním způsobem života lidí z okraje společnosti. Je zde paradigmatem izolace jako společenského statutu emigrantů, jejich odlišnosti a s ní spojené problematiky integrace, která má traumatizují dopad. Bánk zde zmiňuje prostřednictvím osudu hlavních hrdinů, artistů, lidí bez domova a původu, nomádů bloudících zemí, zkušenost s pocitem neukotvení a bezdomovectví svých rodičů i svou vlastní. Po vpádu tanků do Budapešti pochopili, že zde v nesvobodě a atmosféře strachu jejich život nemá další perspektivu. „Všechno bylo podobně vzdálené i blízké, žádná hranice už je neomezovala, ani v mysli ne.“ s.325 /Světlé dny/Paměť připomínající traumatickou minulost jakoby byla vymazána.

  

Téměř zidealizované je v románu pozitivní přijetí tak odlišné rodiny migrantů maloměstem v Německu. Je to vize, jak by integrace lidí střední Evropy mohla vypadat, když vlastně její země vycházely ze stejných středoevropských tradic a kulturního okruhu než došlo k násilnému poválečnému rozdělení.

 

Stejně jako v Plavci se postupně začínají stahovat mračna, vyplouvají na povrch mnohé tragédie protagonistů, nejen emigrantů artistů, ale i jejich přátel. Vztahy mezi rodiči i dětí a rodičů poznamenala minulá traumata, jejichž následky nečekaně zasáhnou a změní jejich životní osudy. Posttraumatické deprese hrdinů obou románů, které jsou vyvolány ztrátou nejbližších, symbolizují stav mysli neschopné unést trauma, které je paradigmatem zoufalství z bolestné ztráty, v níž se nacházel národními traumaty zkoušený maďarský národ.

Autorka používá „za světlých dnů“, jakoby dlouhé letní dny předznamenávaly štěstí, klid, novou naději a krátké, temné, zimní to smutné, tragické, jako jsou smutné vzpomínky na kruté zimy bez střechy nad hlavou po příchodu na Západ. Sugestivně líčí nomádské putování rodiny zimním krajem, které nemá konkrétní cíl, který by omezoval pocit absolutní svobody, ale i ta je v nové zemi jen zdánlivá a budí skryté obavy. V románu je emotivní popis situace těchto emigrantů vyhroceným až drastickým symbolem emigrace, která s sebou nese četná traumata v podobách.

Prvním narušením idyly světlých dnů je úraz ruky malé Áji, kdy jedné zimy srazí kočárek s dítětem auto na náledí a děvčátko přijde o dva prsty na ruce. Opět autorčino paradigma ztráty. Maďarsko také po Trianonu ztratilo velkou část svého území. Évu začne ovládat strach o dítě, který ji už nikdy neopustí a právě tato událost se stává jeho spouštěčem.

                                                                                                                    

Světlé dny ztemní další tragédií, kdy beze stopy zmizí bratr Karla, nového kamaráda dívek. Autorka emotivně postihuje atmosféru ztráty a beznaděje, zastavení běhu času. „Ticho, tuhé neprostupné...“s. 53 / Světlé dny/ Dramatické je úpěnlivé hledání, stálá naděje rodičů v návrat syna, pokus otce o sebevraždu, psychické problémy, sebe obviňování a deprese matky.

 

Hranicí mezi bezstarostným dětstvím a dospělostí protagonistů je studijní pobyt tří přátel v Římě. Zde jsou odhaleny zrady, prozrazeny bolestivé nepravdy, které byly léta drženy v tajnosti, aby se v tomto létě a právě v tomto městě překvapivě odkryly.

 

Pobyt v Římě vyvolá u Karla vzpomínku na prázdniny strávené v dětství s bratrem a otcem u italského moře a jejich výlety za památkami do Říma, na mramorové sousoší Laokoónta a jeho synů, pokoušejících se uniknout hadům, které znamenalo předzvěst pozdějšího neštěstí. Osudu ale nelze uniknout. Sousoší je zmiňováno jako symbol varování před zkázou, neštěstím, které potkalo nejen Karlovu rodinu v podobě ztráty syna, ale je i symbolem tragického osudu maďarského národa, poznamenaného historickými událostmi 20. století.

 

Matka Seri prožila náhlou smrt svého manžela, která přišla nečekaně, útěchou jí zůstala jen malá dcerka. Když v Římě dceru navštíví, jde zde po stopách mrtvého manžela a odhalí jeho dávnou nevěru, spojenou s dvojím životem.

 

Ztrátou, která nejcitlivěji zasáhne, je odhalení skutečné pravdy ohledně Ajina původu, kdy se jako dospělá dozví, že její skutečnou matkou je otcova dávná milenka a Évi ji přijala za vlastní a od malička vychovávala. Se zraňující realitou se jen těžce smiřuje. Zde je moment největšího traumatu ze ztráty jistoty v podobě matky, která není biologickou matkou. Otřásá se zde v základech pocit bezpečí domova, který nemůže fungovat ve lži. Celý román provází ztráta jistot, nic není dané, jednoznačné, pravdivé, vše je možno zvrátit, zpochybnit.

 

I Maďarsko, obelháváno nastolenými totalitními režimy, se cestou krvavě potlačené revoluce dostává k pravdě, která odhaluje zločiny napáchané komunistickým režimem. Optimisticky vyznívá závěr románu, kde se se svými traumaty vyrovnávají jeho protagonisté. Autorka v závěru knihy zmiňuje připravující se změny ve střední Evropě, blížící se pád totalitních režimů, který je nakonec oznámen. Všichni se mohou vrátit domů, do své vlasti.

 

Román je strhující výpovědí o síle přátelství, mezilidských vztahů, které dovedou překonat tragické životní situace a osudová traumata jeho protagonistů. „Světlé dny si ponechám, temné vracím osudu.“ s. 376 / Světlé dny/

 

 

Bibliografie:

Halbwachs, Maurice, Kolektivní paměť, sociologické nakladatelství Praha 2009

Michener, James, A., Most ke svobodě, Jota, Brno, 2008

Bánk, Zsuzsa, Plavec, Větrné mlýny, 2005

Bánk, Zsuzsa, Světlé dny, Host, Brno, 2013

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB