Šiktanc ubírající se po špičkách



 

Šiktanc výřez přebalLetošní jubilant Karel Šiktanc (*1928) vydal téměř souběžně se svými devadesátými narozeninami novou básnickou sbírku s názvem Ubírati se (nakl. Karolinum). A už od prvních stran je jasné, že tato kniha není jen do počtu, ale svědčí naopak o básníkově neochvějné literární formě.   

 

            


Jednou ze zásadních devíz této (a nejen této!) Šiktancovy sbírky je mistrná práce s jazykem. Básník si virtuózně pohrává s veršovou konstrukcí: tu jako by slova plynula s volností imaginace, až se jakoby mimochodem přelijí v dokonalý, metricky přesný vázaný verš. Slovní hříčky, nebo spíše hry se slovy, přicházejí také naprosto přirozeně a nenuceně a dokládají básníkovu lehkou a zkušenou ruku při opracovávání verbální materie. Není to ale hra samoúčelná: Šiktancovi nejde o to demonstrovat svoji schopnost šermovat se slovy, tato „slovní akrobacie“ má svoji funkci – dává totiž veršům (i celým Šiktanc přebalbásním) spád. Prostřednictvím těchto někdy až surrealisticky působících slovních spojení dostávají verše zvláštní dynamiku a dramatický rozměr. Šiktancovi se tímto způsobem podařilo sbírce vtisknout atmosféru lehce chaotickou, trochu mysteriózní, rozhodně ne však unylou nebo budící dojem, že vše již bylo řečeno. Právě naopak. V Šiktancově poezii se znovu potvrzuje, že i zralý básník může stále psát s chvěním, snažit se znovu a znovu uchopit neuchopitelné, postihnout nepostižitelné, pojmenovat nepojmenovatelné. Ano, jedním ze svědectví této sbírky je to, že básník – ať debutující, nebo etablovaný – nikdy nedojde na pomyslný konec své cesty. Básníkovým údělem je právě ubírati se po celý život tímto světem i světem básnickým a žasnout.

 

Jak správně podotkl Petr Hruška ve svém textu Začátečník (Karlu Šiktancovi k devadesátým narozeninám) (Bubínek Revolveru, 23. 7. 2018), z Šiktancových veršů „sálá vůle konečně nalézt to slovo a uslyšet v něm vlastní řeč“ – nezáleží přitom na tom, jak úctyhodnou dráhu má umělec za sebou. Psaní básní znamená tvořit stále znovu a přitom poprvé, s chvěním a strachem z toho, že verš zůstane němý, slovo nezachyceno a význam prázdný, pokusit se zachytit – zhmotnit – éterické, subtilní, efemérní. Začít psát znamená vždy vkročit na terra incognita, udělat krok do neznáma, a zároveň žasnout nad prchavostí i mocnou váhou slova: Pomatené. Povětrné. / I bolavé. I blažené. / To takřka. Asi. Div že ne. / Ta planá krásná strkanice tuch a jíků a syků a sakrů a slov. / To hromské mlčení. / To kdesebere miserére... / ta řeč (báseň Zastávka na znamení). Ano, kouzlo a tajemství poezie zůstávají, jejich roušku nestrhnou ani stohy veršů. A přesto se i v Šiktancových básních vynořuje zajímavý paradox: je to neutuchající přitažlivost tohoto tajemství, celoživotní touha alespoň poodhalit jeho roušku, přestože je již a priori zřejmé, že toho nelze dosáhnout. Sní se mi o verši, píše Šiktanc, ale vzápětí dodává: Ale to po mně čím dál skoro k nepřečtení: zleva, zprava (báseň To možná).   

           

Sbírka Ubírati se ovšem není jen metapoezií, experimentem. Je také – a dost možná především – výpovědí o básníkově životě (či možná lépe životě básníka). Jak bylo již zmíněno, název sbírky je navýsost přiléhavý, neboť zdaleka nejvýraznějším motivem je tu básníkovo ubírání se krajinou, městem, prostorem. Jsou to momenty tichého pozorování, pod nímž si ovšem nesmíme představovat prostoduché okounění: básník totiž své okolí vnímá, sice s vědomím toho, že je tu jaksi mimochodem, ale přesto s touhou zachytit danou chvíli: Já tu zticha. / Nezván. / Poslušen však daru / stát tu do němoty, hledět, hledat v boží hlavě oči […] (báseň O tom stromu).    

    

Šiktancova sbírka však není jen o ubírání se, ale také o usebrání se; v bloumání vnějším prostorem se samozřejmě nabízejí paralely k vlastnímu životu, vlastnímu já, vlastnímu statu quo. Ne náhodou mají básně onen „tichý“ nádech, tedy jsou psány jakoby šeptem, potichu. Ostatně motiv ticha je tu velmi často explicitně zdůrazňován. Právě touto svojí tichostí upomíná Šiktancova sbírka na tvorbu Jana Skácela; s ní ji spojuje rovněž nostalgický nádech básní, ale i pocit tajemna a dojem, že se v básni něco skrývá. Prosté, lakonické verše, s nimiž kontrastuje hutnost a výstižnost slov, potvrzují skácelovské poznání, že i tichost, zámlka a nevyřčenost mohou představovat působivý básnický prostředek. Právě v plachosti vůči slovu a nedořečenosti se totiž skrývá to něco. O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet...

 

 

Ukázka z knihy:

 

JAK TI ŘÍKAJÍ?



Rádi křtíme to,
co ještě nemá jméno.
Ač právě bezejmennost je dar nade všecky



(jako vše zdráhání
je první půlka štěstí).



Jak ti říkají?
Jak se jmenuješ, milosti ptát se co zítra?
A ty, naprostá tího netrpělivosti proniczanic?



Řev jméno má.
Ale co strach, že už nepadne ani slovo?



Ruce jako stvořené pro veslo,
pro halmu, pro otěž …
jsou prázdné.



Jediné, průsvitné,
laskají, rovnají na hladinách vodu.


I tahle předposlední sloka
se mazlí:
„Vezmi si, co chceš…



Ale neobsluhuj nikoho!
Nikdy nikdo není a nebude jen tvůj!“


___

 


A



A hne se mramor, rozejde se
k soše.
A křesací kámen musí se tomu smát:
neví, kam s očima.

A dekuje se sníh, čichá ho,
líže, hryže pes.
A dar, s kterým běžíš, nikdo nečeká.
U trhu střemhlav opékají zvíře.

 

A oči žen v dešti: přivřený,
přimhouřený druhý zdejší svět.
Krásně v něm prší do moře.
Dlouho.

 

A vysoké vody vrhají
vysoké lesky.
A staré vojny zpovídají dům,
jak se zaměstnat. Být v lati.

 

Jaro je plavé pátépřesdeváté.
I zebe.
Povyšuj všechno, co ti svaté.
Krom sebe.

 

(„A dívá se i krajina?"

„Nevěřím, že je slepá.“)

___

 

x



Čí jsi, už víš.
Leč co tu kázáno ti, nemáš zdání.
Zbývá se tázati.
Ten, který nosí klíče od svítání,
ať je neztratí!

 

___



x


Až budeš sama …
a já budu už bez viny, že tu nejsem -
Pámbu ti dal pravou ruku:
přežehnej se.

 

 

 

Nakladatel: Karolinum

Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Počet stran: 40

Vazba knihy: brožovaná

ISBN: 978-80-246-3972-7

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB