Lima Barreto: Smutný konec Policarpa Quaresmy



 

Barreto výřez přebalPolicarpo Quaresma, brazilská odlika proslulého Dona Quijota, je muž na sklonku 19. století horlivě usilující o povznesení své země a využití jejích opomíjených možností. Jeho ušlechtilé snahy se však nejen míjejí účinkem, ale opakovaně tohoto buditele přivádějí do nesnází: postupně je penzionován, přichází o majetek a nakonec je pro svého domněle odbojného ducha popraven.

 

 

V tomto dnes již klasickém latinskoamerickém románu, knižně vydaném roku 1915, Lima Barreto (1881–1922) demaskuje ideologické snahy o vytváření kašírovaného obrazu země a podrobuje kritice Barreto přebalpolitiku založenou na vojenské síle, v postavě Policarpa Quaresmy pak vytváří jímavý portrét nepraktického vizionáře, který se ocitl v nezadržitelném soukolí moderní doby.

 

 

Ukázka z knihy:

 

                Sám Olžin manžel, mírumilovný učenec a kdysi oddaný student doktor Armando Borges viděl ve vzpouře slibnou možnost uskutečnění svých tužeb.

 

                Byl lékař a díky manželčinu věnu boháč, přesto však nebyl spokojen. Jeho ctižádost ho hnala za penězi a funkcemi. Už byl lékařem v Syrské nemocnici, kam docházel třikrát do týdne a během půl hodiny prohlédl i přes třicítku nemocných. Přišel, ošetřovatel mu podal zprávu a doktor chodil od lůžka k lůžku a ptal se: „Jak se vám daří?“ „Je mi líp, pane dochtor,“ odpovídal hrdelním hlasem Syřan. U jiného lůžka se dotazoval: „Už je vám lépe?“ A tak probíhala vizita; když přišel do ordinace, předepisoval: „Pacient číslo 1, dál stejný lék; pacient číslo 5… kdo to je…?“ „Ten zarostlý…“ „Aha!“ A psal recept.

 

                Ale z léčení v soukromé nemocnici nikomu sláva nekyne: musí mít za sebou vládu, jinak zůstane pouhým praktikem. Chtěl zastávat úřední místo jako lékař, ředitel nebo dokonce profesor na fakultě.

 

                A to nebylo nijak obtížné, pokud bude mít dobrá doporučení, neboť si dík svému působení a hojnosti prostředků už získal jisté jméno.

 

                Tu a tam uveřejnil nějakou brožuru: Opar, jeho příčiny, profylaxe a léčba nebo Příspěvek k studiu svrabu v Brazílii; tyto spisky o rozsahu čtyřiceti až šedesáti stránek pak posílal různým novinám, které o něm dvakrát či třikrát ročně psaly: „neúnavný doktor Armando Borges, vážený klinik, zkušený lékař našich nemocnic“ atd., atd.

 

                Vděčil za to prozíravosti, s níž už jako student navázal styky s chlapci od tisku.

 

                To mu však nebylo dost, a proto psal články, rozvleklé kompilace, v nichž nebylo nic z jeho hlavy, zato však hodně francouzských, anglických a německých citací.

 

                Nejvíc ho lákalo profesorské místo, ale z konkurzu měl strach. Základy sice ovládal, měl známosti a byl dobře zapsán v lékařské komoře, ale toho, že by měl skládat zkoušku, se děsil.

 

                Nebylo dne, aby si nekoupil nějaké knihy, francouzské, anglické nebo italské; najal si dokonce učitele němčiny, aby pronikl do germánské vědy; neměl však energii k dlouhému studování a vlivem jeho osobního štěstí se rozplynula i ta trocha vytrvalosti, kterou míval jako student.

 

                Přední místnost ve zvýšeném suterénu byla přeměněna v knihovnu. Regály kolem stěn úpěly pod tíhou tlustých pojednání. Večer doktor vždy otevřel okna s žaluziemi, zapaloval všecky plynové lampy a celý v bílém zasedl ke stolu s otevřenou knihou před očima.

 

                Než došel k páté stránce, obyčejně usnul… Aby to čert vzal! Bral si tedy knihy své ženy. Byly to francouzské romány, Goncourt, Anatole France, Daudet, Maupassant, ale uspávaly ho stejně jako vědecké traktáty. Nerozuměl obsáhlosti oněch rozborů a líčení, nechápal jejich zajímavost a hodnotu, která všem, celé společnosti, odhalovala život, city i bolesti postav, celý svět! Jeho školometství, jeho předstírané vědění a mezery ve všeobecném vzdělání vedly k tomu, že v tom všem spatřoval jen hračičkářství, kratochvíli, mlácení prázdné slámy, tím spíše, že při četbě usínal.

 

                Potřeboval však udržet iluzi, kvůli sobě i kvůli své ženě. Bylo na něho koneckonců vidět z ulice, a kdyby si všimli, že nad knihami spí…! Objednal si tedy pár novelek od Paula de Kocka, které měly na hřbetě vyraženy jiný titul, a bylo po usínání.

 

                Lékařská praxe mu zatím vzkvétala. V holportu s poručníkem jedné bohaté siroty, která trpěla vysokou horečkou, si přišel na šest tisíc milreisů.

 

                Jeho žena už dávno prohlédla, že inteligenci jen předstírá, tento nekalý manévr ji však rozhořčil. Proč měl potřebu něco takového udělat? Cožpak už není bohatý? Cožpak není mladý? Cožpak není to, že dosáhl akademického titulu, výsadou? Takové jednání připadalo jeho mladé paní podlejší a ubožejší než židovské lichvaření, než když si člověk někoho najme, aby psal jeho jménem…

 

 

                K manželovi necítila pohrdání ani odpor; bylo to něco klidnějšího a méně aktivního; přestala o něj mít zájem, odřízla se od jeho osoby. Dosáhla toho, že všechny vzájemné sympatie, všechna duševní pouta zanikla.

 

                Už jako nevěsta zjistila, že jeho láska ke studiu, zájem o vědu a objevitelská ctižádost jsou povrchní, jen vnějškové; ale prominula mu to. Častokrát se ve vlastních silách a schopnostech mýlíme; sníme o tom, že budeme jako Shakespeare, a pak je z nás bezvýznamný pisálek. To se dalo prominout, ale šarlatán? To bylo moc!

 

                Hlavou se jí mihl ošklivý nápad, ale jakou cenu by taková skoro nedůstojná věc měla…? Všichni muži budou nejspíš stejní; bylo zbytečné vyměnit tohoto za jiného…

 

                Když k tomu závěru dospěla, velmi se jí ulevilo a její obličej se znovu rozzářil, jako by nadobro zmizel mrak, jenž zastíral slunce jejích očí.

 

                V tom překotném běhu za snadným ziskem jména si doktor Borges změny v chování své ženy ani nepovšiml. Skrývala své city, spíš z jisté důstojnosti a taktu nežli pro co jiného; a jemu chyběla potřebná bystrost a jemnost, aby její odchod do ústraní postřehl.

 

                Žili spolu dál, jako by se nic nestalo, ale jak měli jeden k druhému daleko…!

 

                V tomto rozpoložení je zastihla vzpoura; vypukla před třemi dny a po celou tu dobu doktor přemýšlel o tom, jak by jí mohl využít k svému společenskému i finančnímu vzestupu.

 

                Tchán odložil cestu do Evropy, a jak měl ve zvyku, četl toho rána po snídani v lehkém křesílku denní listy. Zeť se oblékal a dcera si v čele jídelního stolu vyřizovala korespondenci. Měla sice svůj budoár, zařízený se vším přepychem, s knihami, sekretářem a policemi, ale zrána psávala ráda zde, v otcově společnosti. Jídelna jí připadala světlejší, výhled na ošklivé, drtivé hory dodával myšlenkám vážnosti a prostorná místnost zase větší volnosti k psaní.

 

                Psala a otec četl; pojednou řekl:

 

                „Víš, kdo sem jede, dceruško?“

 

                „Kdopak?“

 

                „Tvůj kmotříček. Telegrafoval Peixotovi, že vyráží na cestu… píšou to tady v Paísu.“

 

                Dívka hned vytušila, co k tomu Quaresmu vedlo, jak situace zapůsobila na jeho myšlení a cítění a jakou v něm vyvolala odezvu. Chtěla nesouhlasit a kárat; cítila však, že major jedná natolik v souladu se sebou samým a s životodárnou podstatou, kterou sám sobě stvořil, že se jen shovívavě usmála:

 

                „Ten kmotříček…“

 

                „Zbláznil se,“ opáčil Coleoni. „Per la madonna! Takový klidný a tichý člověk, a chce se zamíchat do tohohle galimatyáše, do tohohle pekla…“

 

                Doktor se vrátil už zcela oblečen, v ponurém saku a s lesknoucím se cylindrem v ruce. Přišel celý rozzářený a jeho kulatý obličej se až na místa stíněná velkým knírem leskl. Zaslechl ještě poslední tchánova slova, vyslovená jeho chraplavou portugalštinou.

 

                „Copak je?“ otázal se.

 

                Coleoni mu to vyložil a doplnil svými dřívějšími poznámkami.

 

                „Nesouhlasím s vámi,“ pravil doktor. „Je to povinností každého vlastence… Co záleží na věku? Něco přes čtyřicítku, to není žádné stáří… Může se ještě bít za republiku…“

 

                „Ale vždyť na tom nemá žádný zájem,“ namítl tchán.

 

                „A to se má za republiku bít jen ten, kdo na tom má nějaký zájem?“ otázal se doktor.

 

                Olga, jež právě přehlédla napsaný dopis, řekla, aniž pozvedla hlavu:

 

                „Jistě že ano.“

 

                „Ještě ty a tvé teorie, holčičko. Vlastenectví se nerodí v žaludku…“

 

                A usmál se falešným úsměvem, jejž matný lesk jeho umělého chrupu činil ještě falešnějším.

 

(s. 181–185)

 

 

přeložila Šárka Grauová s přihlédnutím k staršímu překladu Jarmily Vojtíškové

nakladatelství Triada, 2018

ISBN: 978-80-7474-173-9

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 01 Listopad 2018 10:04 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB