Jeruzalémské boží mlýny



 

Hausner výřez přebalS politováníhodnou prolukou padesáti let po prvním, anglickém vydání obsáhlé reflexe jeruzalémského procesu s Adolfem Eichmannem vychází český překlad knihy Gideona Hausnera (1915–1990), hlavního žalobce architekta a metodika „konečného řešení", Spravedlnost v Jeruzalémě. Svědectví muže, který žaloval Eichmanna (nakl. Paseka). Může-li být taková prodleva něčím vyvážena, je to jistě nevídaná jazyková péče, které se český text těší (především díky překladu Martina Pokorného), a snad i skutečnost, že svědectví takového formátu ani dnes nepozbývá své palčivé aktuálnosti: připomeňme, že v srpnu tohoto roku Američané deportovali do Německa posledního nacistu pobývajícího na území USA.

 

Ukázku z knihy čtěte ZDE

 

Literární zachycení události, již celý svět se zatajeným dechem sledoval přes dva roky, je pomníkem šesti milionů lidí odsouzených k záhubě pozvolným, ale o to promyšlenějším utahováním šroubů nacistického zlořádu, jehož ozubená kola postupně téměř rozdrtila rasově a ideologicky nevyhovující menšiny. Civilizovaná společnost dvacátého věku někdy se založenýma rukama, jindy s otevřenou náručí pomalu sledovala úpadek étosu moderní Evropy, která by podobné praktiky nikdy nestrpěla. Inu, strpěla, a průzorem Hausnerova zamyšlení v několika kapitolách podléhal humanismus západních mocností do fatální míry prostému politikaření.

 

Hausner si byl vědom nutnosti zasadit zprvu proces samotný, následně i jeho literární záznam do širšího kontextu sociálněpolitického superorganismu fašistických států Evropy a paralelně představit Eichmanna jako člověka, jehož hlavními pracovními nástroji byly psychopatická chladnokrevnost, dokonalý smysl pro důslednost a pronikavý úsudek, poháněné nesmírnou touhou po moci. Hausner pro Hausner přebalúčely obžaloby podrobně studoval Eichmannovu osobnost a v knize obsáhl podstatnou část jeho psychologického profilu v době jeho zenitu i v podmínkách internace: ukázal světu Eichmanna jako muže, který palcem dolů odrážel veškeré prosby o udělení výjimky z transportu, i jako vzorného, pedantického vězně ustálených návyků, s pochybnou horlivostí respektujícího řád a autority. Zdokumentován je nicméně i postupný rozklad persony, za kterou se zapřisáhlý antisemita vydával, projevující se čím dál častějšími výbuchy zlosti v soudní síni i neurastenickými záškuby v obličeji.

 

Obhajoba (ujal se jí Robert Servatius, který si vysloužil ostruhy při norimberském procesu) byla vystavěna na tvrzení, že Obersturmbannführer Adolf Eichmann byl ve své funkci prostředníkem, jehož rukama pouze procházely rozkazy, na něž neměl žádný vliv a za které nenesl žádnou zodpovědnost; jeho úkolem při realizaci „konečného řešení" byla časová organizace transportů. Logickým argumentem obhajoby byla skutečnost, že jakékoli neuposlechnutí by bylo marné, a navíc by z něj bylo nutno vyvozovat důsledky. Přesto byl Eichmann ve své bohorovnosti zároveň schopen okázale vyslovit svoji ochotu veřejně se oběsit „jako odstrašující příklad antisemitům všech zemí na světě". Obžaloba Eichmannovu tezi o součástce v soukolí v průběhu procesu rozmetala na prach. Gideonu Hausnerovi ve funkci generálního prokurátora nepřipadla jedna nevděčná úloha, nýbrž hned několik: proces otevřel mnoho otázek právních a morálních, ale i diplomatických, neboť Argentina Eichmannův únos neschvalovala. Zachování absolutní objektivity a justiční korektnosti mnohdy dotažené ad absurdum bylo pro tribunál klíčové; soud byl ostře sledován médii a stovkami milionů lidí napříč kontinenty, jimž rozhlas a tisk předkládaly informace o průběhu procesu. Hausner stavěl jednak na Eichmannových výpovědích, které byly systematicky pořizovány od května 1960, jednak na záznamech vycházejících z jeho osobní složky v Sicherheitsdienstu a především z archivu Jad vašem, památníku obětí a hrdinů holokaustu. Obžaloba i obhajoba samozřejmě také čerpaly z výpovědí fyzicky přítomných či v zahraničí zpovídaných svědků: obětí holokaustu, které jej zázrakem přežily, na straně jedné a osob s nacistickou minulostí na straně druhé.

 

Co do komplexnosti a zevrubnosti zpracování je Hausnerova kniha kanonickým dílem, jaké patrně nemá obdoby. Jeho záměrem bylo, aby proces s „pánem nad životem a smrtí v osudu evropských Židů", nebyl pouze záležitostí justiční, ale v téže míře osvětovou, a aby byly dalším generacím zodpovězeny otázky, které se jejich rodiče zdráhali zodpovědět. Ve stejném duchu se nese i Spravedlnost v Jeruzalémě, jíž se Hausnerovi podařilo dosáhnout: rozsudek smrti, který byl nad „velkým inkvizitorem" Adolfem Eichmannem vynesen, byl vykonán
31. května 1962.

 

 

Nakladatel: Paseka
Rok vydání: 2018 (1. vydání)
Překlad: Martin Pokorný
Počet stran: 448
Vazba knihy: brožovaná
ISBN: 978-80-7432-901-2

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 14 Září 2018 11:15 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB