Dědictví války v Jugoslávii



 

Kordić výřez přebalRomán Hypofýza v exilu spojuje dvě na první pohled nesouvisející témata – válku v Jugoslávii a snahu o početí dítěte. Brzy se nicméně ukáže, že dotyčná témata k sobě mají blíže, než by se na první pohled mohlo zdát: „Moje hypofýza přestala komunikovat s vaječníky. Vypověděla poslušnost. Možná právě od toho dne, kdy jsem jela rozkodrcaným bělehradským autobusem. Den po útěku z rodného kraje.“

 

 Ukázku z knihy čtěte ZDE

 

 

Sofija Kordić se narodila roku 1965 v Chorvatsku do srbské rodiny, studovala politologii a žurnalistiku a do roku 2004 působila v rádiu Svobodná Evropa, v současnosti žije v Praze a živí se jakoKordić přebal novinářka na volné noze. Letos vydaný a značně autobiografický román Hypofýza v exilu, který nedávno vydalo v překladu Jakuba Novosada nakladatelství Argo, je její románovou prvotinou.

 

Hlavní protagonistkou románu je Mia, která se stejně jako autorka knihy narodila v Chorvatsku do srbské rodiny a jejíž přítel (a později manžel) Marko je napůl Chorvat a napůl Slovinec. Kvůli válce v Jugoslávii jsou Mia s Markem nuceni svou zemi opustit. Nějakou dobu žijí v Bělehradě, Mia pak studuje v Holandsku a Dánsku a poté se pár usadí v Praze.

 

Román psaný v ich-formě se skládá z Miiných výpovědí, které jsou proloženy dopisy jejích tří kamarádek, informujících o situaci v Jugoslávii a jejich osobních životních peripetiích. Jakýsi rámec příběhu pak tvoří Miina marná snaha o početí dítěte. Kniha nemá souvislý děj a rámec je vyplněn mnoha epizodami a událostmi z Jugoslávie a Prahy 90. let. Právě části příběhu odehrávající se v Praze, z nichž čiší nostalgická atmosféra, mohou být pro českého čtenáře značně lákavé. Praha v knize vystupuje jako „Mekka evropské alternativní kultury“ a autorka zmiňuje například legendární koncerty kapel The Rolling Stones a Pink Floyd, návštěvu Billa Clintona či zvolení Václava Havla prezidentem.

 

Protagonisté románu žijí ve světě, který se zdá být absurdní, na první pohled postrádá jakýkoli smysl. „Cítím se, jako bych ani neměla na budoucnost žádné právo. Těžko můžeš ovládat svůj život, když v rukách nedržíš otěže.“ V dopisu z října 1991 hrdinčina přítelkyně Jelena píše: „Tady je vše při starém. Už může být jen hůř. Ani nevíš, jaké máš štěstí, že jsi pryč. Můžeš projevit sebevíc empatie, ale nejsi teď schopná pochopit rozměry zdejšího šílenství.“ Všechny protagonisty spojuje snaha o nalezení důstojného místa ve světě – a zdá se, že toho není možné dosáhnout jinak, než (alespoň dočasným) odchodem z Jugoslávie. Mia nachází útočiště v Praze, její kamarádky pak v Londýně či Izraeli.

 

Text románu doplňují anglické pasáže, jimiž jsou ve většině případů útržky různých písní (od interpretů jako David Bowie, Nick Cave, Arctic Monkeys ad.) a které dokreslují celkovou atmosféru děje. Hudba hraje v románu obecně velkou roli a je chápána jako prostředek, díky němuž je možné na válku alespoň pro malou chvíli zapomenout. V dopise z roku 1997 další kamarádka Milica píše: „Když je nejhůř, nejvíc pomáhá muzika.“ Útočištěm hlavní hrdinky je pak hlavně pražský klub Repre. ,,Repre je kultovní a poutní místo. Útočiště, kde se tančí do rána, jako by to bylo naposled. Kde se zapomíná na válku. Kde se oslavuje život.“

 

Ačkoli je Hypofýza v exilu prózou tematicky velmi zajímavou a nápaditě propojující válku v Jugoslávii, život v Praze 90. let a snahy o početí dítěte, po formální stránce není román bohužel utvořen právě nejšťastněji a ve výsledku působí spíše dojmem souboru jednotlivých novinových článků než jako ucelený text. Román je doslova nabitý množstvím jmen a událostí (o kterých se čtenář dozvídá buď od Mii nebo z dopisů jejích kamarádek), které jsou nicméně českému čtenáři často neznámé. Jednotlivé pasáže pak začínají kupříkladu následovně: „Zabili Slavka Curuviju.“ Nebo ,,Tadić odjel do Srebrenice“. Tato roztříštěná forma, která na sebe bez větší souvislosti kupí různé události, může dobře účinkovat na čtenáře, kteří válku v Jugoslávii sami zažili, případně o ní mají větší povědomí a informace uvedené v knize jen doplňují a rozšiřují jejich dosavadní znalosti. Český čtenář je nicméně po většinu času zmatený, jelikož jména a události nedokáže z větší části nikam zařadit. Kniha je sice na konci opatřena „Poznámkami k textu“, kde je mnoho jmen a termínů vysvětleno, jelikož však na existenci těchto poznámek není v románu samotném jakkoli odkázáno, zjistí čtenář tento fakt nejspíše až po dočtení románu. A to je škoda, jelikož by mu mohly zajistit lepší porozumění textu, a tím pádem i naprosto odlišný – kvalitnější – čtenářský zážitek.

 

Román Hypofýza v exilu obsahuje enormní množství informací, které však nejsou příliš provázané. Kniha proto vyžaduje trpělivého a pilného čtenáře, jenž by byl ochoten dohledávat si k jednotlivým událostem a osobnostem další podrobnosti. Knize se nicméně nedá upřít naléhavost a autenticita. Autorce se navíc v mnoha částech románu – především pak tam, kde líčí Prahu 90. let – podařilo skvěle vystihnout atmosféru daného místa či doby. Pro českého čtenáře neznalého reálií ovšem román představuje spíše zajímavý studijní materiál než poutavou četbu.

 

 

Nakladatel: Argo

Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Překlad: Novosad, Jakub

 

 

Počet stran: 240 stran

Vazba knihy: brožovaná

ISBN: 978-80-257-2478-1

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 08 Srpen 2018 06:45 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB