Vypalováním bolestivých ran k podstatě ruské duše



Jerofejev výřez přebalSpisovatel Viktor Jerofejev (*1947) je doma v Rusku vnímám především jako bystrý glosátor současného dění, v cizině pak coby jeden z aktuálně nejpřekládanějších ruských autorů. Pravděpodobně největšího úspěchu dosáhl s románem Ruská krasavice (1990). V případě Encyklopedie ruské duše (1999), která letos vyšla v nakladatelství Academia v brilantním překladu Libora Dvořáka, se v něm glosátor s romanopiscem snoubí, aby společně našli pravou esenci ruského člověka, kterému dnes téměř nikdo nerozumí.

 

 

 

Čtěte ukázku z knihy Encyklopedie ruské duše

 

 

Tomuto románu s encyklopedií, jak je čtenáři již prostřednictvím podtitulu naznačeno, téměř chybí jakýkoliv kontinuální děj a postavy se rovněž objevují spíše sporadicky. Vše je podřízeno jedinému účelu – vystihnout na ploše kratičkých, avšak emblematických epizod pravou podstatu ruského člověka a charakter země, která je sice na mapě nepřehlédnutelná a v naší historii neopomenutelná, avšak najít jí místo v dnešním světě a správně jí porozumět, se jeví jako úkol téměř nemožný.

 

Jerofejev se odpověď na tuto nelehkou otázku přesto pokouší nalézt. A výsledek jeho snahy je o to překvapivější, že pochází zevnitř celého soukolí. V textech majících vskutku podobu encyklopedických hesel analyzuje klíčové dějinné momenty, zobrazuje signifikantní prvky ruského charakteru a nabízí možné způsoby vnímání složité duše svého národa. A ačkoliv se tento formát může zdát chaotickým a příliš analytickým, možná je právě jeho volba důkazem, že přílišná generalizace nikdy nepovede k upřímnému porozumění. ŽeJerofejev přebal je třeba vnímat věci ve světle všech podstatných aspektů a v co možná nejhlubším kontextu.

 

Pojítek mezi zdánlivě rozdrobenými a kusými texty lze přitom nalézt hned několik – tím nejvýraznějším je postava Šediváka, která zároveň tvoří i onen románový rámec, možnou zápletku, jež tkví ve vypravěčově snaze tohoto člověka nalézt a zabít. Jeho smrt by totiž znamenala ruské obrození, možnost fungovat ve světovém soukolí a oproštění se od všech minulých křivd, jejichž jed koluje v ruské krvi a znemožňuje tak jakousi globální pospolitost. Vypravěč – Jerofejevo alter ego – a s ním i čtenář si však postupně uvědomují, že Šedivák je zároveň základním stavebním kamenem ruství. Zničit ho tak znamená zničit ruskou duši. A tato ambivalentnost je zřejmě tím, co vystihuje ani ne tak ruského člověka, jako spíš postoj, který k němu zaujímáme my – cizinci, Západ, čtenáři a nakonec snad i sám Jerofejev. Lásku k Rusku nutně doprovází i nenávist. V určitých aspektech ho lze pochopit, ale nikdy mu zcela neporozumíme.

 

Encyklopedii ruské duše kooperuje autorův břitký humor s naprosto vážným až tragickým uvědoměním si neschopnosti vlastního národa fungovat v nově vznikajícím světovém pořádku. A přestože byl text napsán na přelomu tisíciletí, neztrácí na aktuálnosti ani v současnosti, kdy se Rusko stává ještě více nevyzpytatelným a mezinárodně izolovaným. Snad by právě dnes mnohá země potřebovala svého Jerofejeva, jenž by se bez zbytečného patosu a přehnaného národního cítění ohlédl do minulosti a definitivně vypálil všechna stará zranění, která stále pociťujeme jako tíživé břemeno.

 

 

Nakladatel: Academia

Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Překlad: Dvořák, Libor

Počet stran: 220

Vazba knihy: vázaná

ISBN: 978-80-200-2833-4

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB