V Česku s našimi démony



 

Štern přebalLoňský čtyřicátník Jan Stern je novinář, spisovatel a člověk s věru neobvyklým smyslem pro humor. Po studiích na UK v Praze se několik let soustavně věnoval jedné z největších perzifláží, co česká paměť pamatuje. Vydával se, naoko zcela vážně, za postmoderního myslitele („freudiána“) a vydal v tom duchu několik publikací (Média, psychoanalýza a jiné perverze, 2006, Totem, incest a odkouzlení buržoazie, 2007, Psychoanalýza všednosti, 2010 atd.).

 

 

Cíle bylo dosaženo: snobská média a vůbec „vyšší“ kruhy jej začaly brát vážně. V rozhovoru pro Britské listy v květnu 2012 ovšem přiznal barvu: šlo mu o (nesporně intelektuální) hru, jejímž cílem bylo (nejspíše) usvědčit různé katedrové takymyslitele z jejich vlastní směšnosti: dnes je možné udělat si vědu, z čehokoli se namane. To je koneckonců vidět třeba na „prof.“ Putnovi, jehož hlavní „vědou“ je jeho sexuální orientace; ale to jen na okraj.

 

Po bezmála pěti letech Sternova knižně-publikačního půstu máme před sebou dvě útlé publikace, soubory fejetonů, které autor publikoval už od roku 2008 v časopise Nový prostor. Tentokrát, byť jde o démonologie tituldílka chvílemi k popukání, je však možné autora brát vážně. Především, když se (na jiném místě) přiznává ke své literární lásce, Jaroslavu Haškovi. Našel-li kreslíř Štěpán Mareš svého gurua a pravzor, na němž vystavěl svůj vlastní výtvarný rukopis, v Kájovi Saudkovi, pak sudička, kymácející se nad Sternovou betonovou postýlkou, měla bezelstný úsměv zakladatele Strany mírného pokroku v mezích zákona, spisovatele nejen spjatého s dobrým vojákem Švejkem, ale hlavně fejetonisty, povídkáře a autora s rozkoší si tropícího dobrý den ze svých čtenářů, nakladatelů a vůbec světa.

 

Sternovy fejetony vyšly postupně, jak řečeno, ve dvou svazcích (Démonologie všedního života 2016 a Česko je hezko 2017). Přičemž, jak stojí v předmluvě k druhé z knih, čtenářský úspěch té prvé, vyjádřený v prodaných výtiscích, byl na poměry našich nakladatelských luhů a hájů vskutku opulentní (skoro 4 tisíce kusů). A dlužno říci, že je to sukces zasloužený, ačkoli právě tohle slovo „zasloužený“, případně „zasloužilý“ by nejspíš patřil ve Sternově autorské dikci k nejsměšnějším, protože navozuje dojem kamenného monumentu. Jak říkal ve své půvabné parafrázi na Shakespearova Falstaffa Jan Werich: „Co je to čest? Nic! Jen pouhý nápis na náhrobku s erbem. A proti já ji vůbec nechci.“

 

cesko-je-hezko-titulRecenzovat jednotlivé texty z obou sbírek samozřejmě nedává žádný smysl. Smysl dává číst je vcelku. Stern samozřejmě není Haškovým plagiátorem, jak by někdo mohl šalebně dovozovat. Bere si z něj jen tu odvahu neklečet před žádnou posvátností v mlčenlivém ponížení. Jak se říká: není mu nic svatého. A dobře tak. Nakopává a okopává lecjaké bizarnosti všedního českého světa kolem nás, a nejvíc a nejdrsněji sám sebe. Jeho všudypřítomná ich-forma jako základní stavební prvek stylistické konstrukce mu otevírá nekonečné prostory sebeparodie, ale, dlužno říci, skoro vždy na pozadí postřehů obecnější, ba všeobecné platnosti.

 

A abych nezapomněl: Sternovi jest dán jeden talent, u mnoha jiných autorů postrádaný: totiž smysl pro stručnou, vtipnou a překvapivou pointu. Tož také jednu nabídnu: přestaňte už hergot číst recenzi na fejetony a přečtěte si ty fejetony!

 

 

Jan Stern: Démonologie všedního života,

Praha: Nový Prostor 2016,

ISBN 978-80-903990-2-0

 

Jan Stern: Česko je hezko,

Praha: Nový Prostor 2017

ISBN 978-80-903990-3-7

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 05 Červen 2018 08:42 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB